Harlee | hp

7. Kapitola

U Weasleyovích jsme zůstali celej zbytek prázdnin a bylo to super. Život v Doupěti se nedal vůbec rovnat s životem v Zobí ulici.
Poslední večer paní Weasleyová udělala velkou a skvělou večeři.

Ráno, před odjezdem do Bradavic, nastal zmatek. Všichni jsme balili věci do školy a nestíhali jsme. A když už jsme konečně narvali všechny kufry do, kouzlem zvětšeného, auta pane Weasleyho a vyrazili jsme, tak jsme se museli třikrát vracet, protože si nejprve Fred vzpomněl, že něco zapomněl a potom i George a nakonec i Ginny.

Na nádraží jsme přijeli v třičtvrtě na jedenáct a rychle se snažili projít přepážkou na nástupiště devět a třičtvrtě.
Nejprve šel Percy, poté Fred a George, pan a paní Weasleyovi s Ginny, a nakonec jsme měli jít Harry, Ron a já.

Moje dvojče s zrzkem se rychle rozjeli s vozíky se zavazadly, protože jsme měli málo času, ale místo toho, aby zmizeli za přepážkou, tak do ní narazili.

„Co se stalo?" zeptala jsem se, když jsem rychle přijela k nim. Všichni lidé okolo na nás koukali a kroutili hlavama.

„Nevím, průchod se asi uzavřel, ale netuším proč," odpověděl zmateně Ron.

„Radši bysme měli počkat u auta na tvoje rodiče," podotkl bratr, protože na nás lidi pořád čuměli.

„Auto! To je ono, můžeme do Bradavic doletět autem!" vyhrkl nadšeně Ron.

„Cože?" vytřeštila jsem na něj oči.

„Ty umíš řídit?" zeptal se Harry pochybovačně.

„To máš jedno, jdeme," řekl Ron a vyrazil pryč. Já se vydala s bratrem za ním a kroutila hlavou.

Sice bylo lítání v tom autě sranda, ale to jsme letěli s Fredem a George a bylo to v noci. Teď bylo světlo a někdo by nás mohl vidět!

***

„Notak, Harlee, nastup si," vyzíval mě otráveně Ron, kterej seděl na místě řidiče. Moje dvojče už sedělo na místě spolujezdce a čekali jen na mě. Já ale odmítala nastoupit, ne protože bych se bála, ale mohli bysme mít problém.

Nikdy jsem se neřídila pravidly, tak moc jako Hermiona, ale tohle bylo už i na mě moc.

Vždyť to auto vpodstatě ukradneme, navíc to auto bylo nelegální a oni s ním chtěli letět za bílýho dne!

„Prosím tě, sestřičko, nastup si, bude to super, navíc nechceš přijít pozdě do školy, že ne?" Harry to zkusil jinak, ten chytrej zmetek. Jasně že jsem nechtěla přijít do školy pozdě. Navíc mě oslovil sestřičko, což nedělá..., jen v hodně naléhavejch situací se oslovujeme sestro a bratře.

„Přísahám, že jestli se vybouráme, nebo hůř, jestli budeme mít problém, což budeme, tak si mě nepřejte!" vyhrožovala jsem jim, když jsem si sedala na zadní sedačky v autě.

„Co by se mohlo stát?" zašklebil se Ron a já protočila oči.

„Hm, nech mě přemejšlet! Co takhle, VŠECHNO?! Nevidím žádnou blízkou budoucnost, což znamená, že tenhle, ZCELA VÁŠ, nápad může skončit jakkoliv!" odsekla jsem mu napruženě, na svoje vize jsem si už docela zvykla a když jsem žádný neviděla, tak jsem z toho byla nervní.