Harlee | hp

11. Kapitola

„Baf," řekla jsem šeptem a skočila na svýho bratra, kterej skoro vyjekl, ale naštěstí se zarazil. Kdyby zaječel, bylo by to hodně, hodně špatný. Strýc Vernon by nebyl nadšenej z toho, že jsme ho probudili v jednu hodinu ráno, navíc by to vedlo k otázkám proč nespíme a kdyby z nás nedej bože vytloukl odpověď, tak by ho pravděpodobně kleplo.

Strýc nám opět zamkl veškerý učení do přístěnku hned jak začaly prázdniny, my si je ale potají vytáhli, aby jsme mohli dělat domácí úkoly, který nám zadali všichni bradavičtí profesoři. Pokud by to strýc zjistil, nejspíš by s náma vyrazil dveře.

„Myslel jsem že spíš," zašeptalo moje dvojče a já protočila oči, ano dneska jsem se vykašlala na dělání úkolů pod peřinou, ale bratr ne. No mohla jsem klidně něco napsat, stejně jsem nedokázala usnout.

„Že bych prospala něco tak velkolepýho, jako jsou naše třináctý narozeniny? Všechno nejlepší mimochodem," potichu jsem se zahihňala a Harry se zašklebil.

„Předpokládám, že Dursleyovi na naše narozeniny zase velkolepě zapomenou," podotkl a teď jsem se zašklebila já.

„Ještě aby ne," pronesla jsem trpce. Ano, Dursleyovi začali naše narozeniny přehlížet, no stejně by z toho nedělali bůhví jaký haló.

Harry otevřel okno a zahleděl se ven, alespoň něco pozitivního na letošních prázdninách: strýc Vernon nám na okno znovu nepřidělal mříže, naštěstí.

„Nějaký nový vize?" zeptal se mě bratr s upřeným pohledem do tmy.

„Hope s Hedvikou se dneska vrátí, pořád mám ty vize o velkým černým psovi s uvědomělýma očima a taky počasí," řekla jsem jakoby nic a když jsem zmínila počasí, tak se moje dvojče uchechtalo, taky jsem se musela ušklíbnout.

Jeden den o těhle prázdninách se všichni tři Dursleyovi vydali na výlet, bylo krásný slunečný ráno a na nebi nebyl jedinej mráček, všichni by předpokládali, že bude nádhernej den, jenže já ne. Ve svý vizi jsem viděla, že přijde nejsilnější letošní letní bouřka a bude lít jako z konve.

Když Dursleyovi odcházeli podotkla jsem, že by si měli vzít deštníky, že bude bouřka, ti se tvářili jako kdybych spadla z višně a tak jsem dodala, že jsem to viděla ve vizi budoucnosti načež se zatvářili jako kdyby měli omdlít a v sekundě vycouvali z domu.

Teta Petunie měla hezký šatičky a k tomu letní sandálky, samozřejmě byla i velkolepě nalíčená. Strýc Vernon a Dudley na sobě měli svý nový letní obleky.

A jak jsem předpověděla někdy kolem poledne začala pořádná bouřka. Pak už jsem se dusila smíchy, když jsem se dívala na vize tety, strýce a Dudleyho. Dokonce jsem tu vizi ukázala i Harrymu a tak jsme se bavili společně.

Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít reálný pohled na ty tři a tak když přijeli odpoledne domů, my seděli na schodech a měli co dělat, abysme se neskutáleli dolů po schodech. Samozřejmě jsme se nesmáli, to bysme tu teď nejspíš neseděli.

Teta měla svoje šaty celý promočený a dokonce i trochu od bláta, vlasy splihlý a líčení rozteklý po celý obličeji. Ze všech tří dopadla nejhůř, strýc a Dudley měli jen úplně promočený oblečení a vlasy.

Vypadli jak vodníci a teta jak zmoklá slepice. Všichni tři se na mě dívali obezřetným pohledem, jelikož si moc dobře pamatovali, co jsem jim řekla ráno.