Harlee | hp

24. Kapitola

Jak jsem věděla, tak Brumbál nic nesvedl s útěkem z Azkabanu a hned další den o tom psal Denní věštec. Mělo to jen jednu výhodu, někteří studenti začali pochybovat a přiklánět se na Brumbálovu a Harryho stranu.

Umbridgeová byla ještě otravnější než před Vánocema a nová nařízení se z ní sypala, jak cukr z cukřenky. Snažila jsem se ji co nejvíc naštvat, ale udělat to tak, aby mi nezařídila trest.

Přišla jsem s geniálním nápadem, školní uniformou jsem si upravila kouzly tak, že vypadala jako šaty. Šaty, který se Umbridgeový rozhodně nelíbily. Byly na tenkejch ramínkách a měly karmínově rudou barvu, přemýšlela jsem nad zelenou, aby mi ladily k očím, jenže to jsem zavrhla kvůli Zmijozelu.

Kouzlo jsem si perfektně natrénovala, abych jen mávla hůlkou a šaty byly opět uniformou. Taky jsem si boty přeměnila na lodičky s dost vražedným podpatkem, ale co bych neudělala pro to, abych růžovku naštvala.

To ráno jsem se trochu zpozdila na snídani, abych vešla v době, kdy je většina lidí vevnitř a zrovna nepřicházejí. Mohla jsem tak na sebe upoutat pozornost většiny přítomných v síni.
Boty mi hlasitě klapaly, sukně šatů nad kolena se mou chůzí vlnila a moje rudý vlasy se pohupovaly ze strany na stranu.

Se spokojeným úsměvem jsem došla k Harrymu, Ronovi a Hermioně a posadila se.

„Od kdy máš tohle ve skříni?" zeptal se mě bratr s nadzvednutým obočím.

„Od doby, co jsem si to vyčarovala," pokrčila jsem ledabyle rameny.

„Umbridgeová už ma tebe jde," zašklebila se Hermiona a já ji škleb oplatila.

„Slečno Potterová," zaskřehotala Umbridegevá s hraně slušným úsměvem.

„Ano," otočila jsem se na ni taktéž s falešným úsměvem.

„Tohle není uniforma, strhávám Nebelvíru pět bodů, běžte se převléknout," řekla klidně s přeslazeným úsměvem.

„Ale tohle je uniforma, paní profesorko," zašklebila jsem se a stoupla si před ní. Udělala jsem nacvičené mávnutí hůlkou a už jsem tam stála ve školní uniformě.

„Vidíte," ušklíbla jsem se, zatímco Umbridgeový zmrzl úsměv na rtech. U profesorskýho stolu jsem zahlídla, jak se na mě krátce usmála profesorka McGonagallová.

„Jistěže vidím," odsekla Umbridgeová.

„To je dobře," usmála jsem se a otočila se na podpatku, přičemž jsem si uniformu opět přečarovala na šaty, i když mi v nich byla neuvěřitelná zima, přece jenom byl pořád leden.

Když jsem se zrovna nepokoušela vytáčet Umbridgeovou, tak jsem dělala úkoly, účastnila se schůzek Brumbálovi armády a nebo, což bylo to nejhorší, jsem se snažila zbavit Colina, kterej mě neúnavně zval do Prasinek.

Když jsem o Colinovi napsala Siriusovi, abych si postěžovala, tak mi odepsal, že náš otec prej mamku uháněl skoro celejch sedm let školy a že by se nedivil, kdyby se historie opakovala, to mě moc nepovzbudilo...

Vlastně jediný co mě trochu uklidnilo, byla Harryho zlost, když mě Colin znovu a znovu někam zval, přestože se ji snažil skrývat, já si ji všimla. Přišlo mi to docela vtipný.

„Zajímalo by mě, proč ti tak vadí Colin," nahodila jsem jednou večer, kdy jsem se ho snažila naučit nitrobranu podle mýho způsobu.

„Nevadí mi," odporoval mi a já se zašklebila.

„Jasně, to vidím," řekla jsem ironicky a zasmála se, „jseš jak Ron," dodala jsem a on se zamračil.

„Jsi moje sestra," rozhodil rukama a já pozvedla obočí, to jsem fakt nevěděla, brácho.