Harlee | hp

1. Kapitola

Zdravím všechny nové i staré čtenáře,
tenhle příběh píši už hodně dlouho a jsem si vědoma, že především první kapitoly potřebují přepis. Ale jelikož se prvně chci zaměřit na dopsání, přepis je tedy v nedohlednu.

První kapitola ale přepsaná je a já ji nemohla nechat v šuplíku, jelikož její původní verze mi nahání husí kůži (a ne v dobrém slova smyslu😂)

* * *

Docela často jsem přemýšlela o životě. Snila jsem o tom, jaké by to bylo, kdyby moji rodiče žili, jací by byli a jaký život bychom s bratrem měli.

Život u tety a strýce byl totiž děs, ale jeden den byl vždycky obzvlášť horší něž ty ostatní. Dudleyho narozeniny. Ty byly zajisté nejhorší den v roce (moje vlastní jim, ale šlapaly těsně na paty) a zároveň mě nutil k melancholickému uvažování.

Letošní Dudleyho narozeniny začaly velkou perličkou. Dudley dostal třicet sedm dárků, ale pro něj to bylo málo a oháněl se s tím, že vloni měl o jeden víc. Já jsem nikdy nedostala dárek, pokud tedy nepočítala malou kytičku lučních květin od Harryho, nebo papírové kapesníky od tety Petunie.

Seděla jsem s Harrym u stolu, jedla chudou snídani (jeden toust a jedno vajíčko, zatímco Dudley mohl spořádat tři tousty a vajíčka, několik párků a pořádný kus dortu) a zároveň sledovala tuhle scénu. Rozmazlenej, hloupej bratránek..., pomyslela jsem si otráveně.

Ačkoliv jsem dokázala svůj vzhled, kulaté zelené oči a jemné rysy obličeje, využít k tomu, aby mě lidé vnímali jako nevinnou a nevýraznou holku. Ve většině případů jsem ale jen tak tak držela za zuby otrávené a sarkastické poznámky. Ovšem, že jsem uměla být milá a čas od času okouzlující (když se mi chtělo), ale vyrůstání u Dursleyů ve mně vybudovalo jistou trpkost, kterou jsem nelehce potlačovala.

„Drahoušku, na výletě ti koupíme další dva, to jich budeš mít třicet devět," uklidňovala teta Petunie bratrance. Naneštěstí měla ale vysoký pisklavý tón hlasu a tak to bylo utrpení pro moje uši. Buď ticho, buď ticho, buď ticho, křičela jsem v myšlenkách.

Jen taktak jsem neprotočila oči, přestože teta věnovala pozornost jen a jen svému synovi, většinou jsem měla takové štěstí, že si mého pošklebování všimla.

Moc dobře jsem věděla, že je lepší se na bratrancovi narozeniny zdržet čehokoliv, co by mohlo tetu Petunii vytočit a to mohlo být prakticky cokoliv...

Kolem mě i mého dvojčete se vždycky děly podivné věci, z kterých naše teta pokaždé málem vyletěla z kůže. Ať už šlo o obyčejné nehody nebo zvláštní okolnosti, které by měly být nemožné.

Nikdy jsem ale moc nepřemýšlela na tím, co je nebo není možné. Ne když mě někdy pronásledovaly zvláštní živé sny, které se často vyplnily. Někdy se mi zdálo jenom o počasí, ale jindy byly moje sny dost zajímavé. Jako třeba tehdy, když strýci Vernonovi někdo propíchal pneumatiky u auta. Ani divný pocit z toho, že se moje podivné sny plnily, nemohl tenkrát tu škodolibou radost potlačit.

Přemáhala jsem se, abych neutrousila nějakou otrávenou poznámku, kvůli které bych jisto jistě skončila zamčená v přístěnku pod schody. Dlouhé roky jsme s Harrym v přístěnku spávali, ale jelikož jsme se tam pak už nevešli, Dursleyovi nám neochotně přidělili Dudleyho menší pokoj (Dudley samozřejmě ztropil scénu, přestože v pokoji skladoval jenom svoje rozbité hračky).

„Co tak zíráš, Harlee! Mazej umýt nádobí a opovaž se něco rozbít," vyprskla teta Petunie.

Rychle jsem si nacpala do pusy zbytek snídaně, neochotně se zvedla a odkráčela ke dřezu. Cestou jsem málem zakopla o svoje dlouhé kalhoty, které jsem zdědila po Dudleyovi (všechno moje a Harryho oblečení bylo po našem bratranci). Většina košil mi sloužila spíš jako šaty a kalhoty jsem si musela u boku svazovat gumičkou.