Harlee | hp

40. Kapitola

„Přísahám, že asi vytáhnu tu 'zachránila jsem svět' kartu," zabrblala jsem, když jsem pohledem měřila štos pergamenů se všema otázkama k OVCE.

„Kdybych to tak mohla udělat," povzdechla si Astoria a zatímco zírala na poznámky, žmoulala mezi prstama okraj stránky.

„Ale tak snad to všechno nějak umíme me? Však jsme ta hlavní válečná generace," poznamenala Daphne, která nás zatáhla studovat na vyhřátý bradavický pozemky.

Květen přišel až nějak moc rychle a do zkoušek zbýval necelej měsíc. Bylo až neuvěřitelný, jak rychle čas utíkal. Připadalo mi, jakoby si někdo hrál s rozbitým obracečem času.

„Nějaký otázky jsou ale docela chytáky," řekla Tori a já ji musela dát za pravdu.

Co je lepší k zahuštění lektvaru? Pavouci nebo alrosterový červi? Co to sakra je? Používaj se oba a většinou i zároveň. Jak mám odpovědět, co je lepší?

Učení mi lezlo krkem a když už jsem se teda odhodlala, tak jsem si poznámky jen četla. Docela dost jsem spolýhala na svý znalosti a že to prostě zvládnu.

„Hele, já mizím nebo mi praskne hlava," oznámila jsem Astorii a Daphne. Harry by měl končit s famfrpálovým tréninkem a já si potřebovala vyčistit hlavu.

Přivolala jsem si svý koště a vydala se na hřiště. Načasování jsem měla skvělý, jelikož se tým chystal do šaten.

„Harry, zalítáš si se mnou ještě?" zamrkala jsem na svoje dvojče štěněcíma očima. Vypadal dost utahaně, ale já nechtěla lítat sama.

„Jasně, ale už mi konečně řekneš, co máš s Malfoyem," zašklebil se na mě a vzlítl. Okamžitě jsem ho dohnala.

„Však už jsem ti aspoň stokrát říkala, že NIC! Jsme jenom kamarádi," řekla jsem mu otráveně, takhle jsem si vyčistění hlavy teda nepředstavovala.

„Ale já prostě vím, že se mezi váma něco stalo!" trval si na svým a znechuceně se zašklebil. Protočila jsem oči.

„Když to víš, tak proč se ptáš? Chceš snad všechny žhavý detaily-"

„Fůůj! Sakra, jasně že ne!" Harry předstíral, že zvrací a já se spokojeně zašklebila.

„Jenom chci vědět, jestli je to vážný až tak, že mám počítat s blonďatýma neteřema a synovcema."

Povzdychla jsem si, měla jsem chuť ho shodit z koštěte. Se svým dvojčetem jsem sdílela kde jakou myšlenku, ale někdy jsem netušila jak. Ani Dracovi jsem pořádně nedokázala vysvětlit, proč je lepší zůstat jenom kamarádama. Jak to mám zatraceně vysvětlit Harrymu? A odpověď 'vize' už začínala bejt ohraná i mě.

„Prostě... Něco bylo, ale měla jsem blbej pocit – vizi – nevím. A tak jsem řekla, že bude lepší to nijak nerozvíjet, než pak ztratit naše přátelství."

Harry se na mě zamyšleně podíval.

'Bacha, ať nenarazíš do stromu,' poslala jsem mu myšlenku a on se uchechtl.

„Přijde mi, že tvoje vize všem ostatním pomáhaj, ale tobě jenom škoděj," přiznal vážně.

„Ne vždycky ale," namítla jsem zamyšleně. Už dávno jsem si zvykla, že moje vize nejsou tak úplně dar. Tyhle myšlenky mě donutily vzpomenout si na tu záhadnou věštbu, která kdesi existuje, ale nikdo o ní nic netuší. A já nevím jestli jde o něco vážnýho.

„Pojď si dát závod! Vážný rozhovory mi k vyčištění hlavy fakt nepomáhaj," zašklebila jsem se, bratr mi zazubení hned oplatil a pak bez varování vystřelil jako blesk.