Harlee | hp

39. Kapitola

Na začátek března bylo docela teplo, stejně jsem se ale pod svetrem trochu třásla. Nebo jsem se taky mohla třepat nervozitou, věděla jsem, že bych neměla strkat nos kam nemám, ale nemohla jsem si pomoct.

Viděla jsem, že se se mnou Theo dneska neplánuje učit a že se vydal do Zapovězenýho lesa, navštívit testrály. Což mě zaujalo, jelikož jsem si moc dobře pamatovala, že je neměl v lásce.

To děsivě fascinující stádo nebylo nijak hluboko v lese a Theo od nich stál několik metrů.

„Jsou vlastně docela hezcí, když se na ně podíváš správným úhlem pohledu," podotkla jsem, když jsem se postavila vedle Theodora.

„Najít správný úhel pohledu už mi trvá pěknou řádku let," odpověděl mi ponurým tónem hlasu, pohled obrátil z testrálů na mě. V jeho očích jsem vyčetla plno otázek, který ale nebyly na mě, a hodně starou bolest.

„Seš v pořádku, Theo?" zeptala jsem se zamračeně, ztrácejíc se v jeho pohledu.

„Jo... Ne. Nevím," povzdechl si a znova se obrátil ke stádu. Takovýhohle jsem ho neznala, Theodore byl většinu času v pohodě, vždy v dobrý náladě.

Zajímalo mě, co se mu stalo. Došlo mi, že to muselo mít co dělat se smrtí, vzhledem k návštěvě testrálů. Byla jsem ale ticho, nechala jsem ho, ať mi to prozradí sám.

„Když mi bylo sedm...," začal nakonec tiše, „otec se pohádal s matkou a shodil ji ze schodů. Vždycky byla náchylná k nemocem, a tehdy byla ještě víc oslabená, jelikož byla těhotná..., nezvládla to. Nezvládla to ani matka, ani moje nenarozená sestra."

Nevěděla jsem co říct. A tak jsem ho chytla za ruku a stiskla mu ji. Moc dobře jsem věděla, jaká bolest tohle je. Ale na druhou stranu..., muselo to bejt úplně jiný.

„Je to sice dávno...," začal Theodore.

„To, že je to dávno, neznamená, že to nemůže bolet," řekla jsem mu s upřeným pohledem.

„Pojď si je pohladit," navrhla jsem a táhla ho k nejbližšímu testrálovi. Chvilu jsem ho sice musela přemlouvat, ale nakonec vypadal, že přece jenom našel svůj správnej úhel pohledu.

***

Byla jsem nehorázně znuděná. Všechny úkoly jsem už raději odložila, abych je náhodou nevyhodila z okna a rozhodla se procházet zajímavější informace.

Ale měla jsem tušit, že o předvídání budoucnosti a věštbách toho v knihovně moc zajímavýho nebude. Však už jsem to zjistila dávno!

Ale věštba, kterou mi Trelawneyová vyvěštila, mi furt vrtala hlavou. Měla jsem pocit, že se něco fakt hodně, hooodně posere a já už chtěla mít klid!

Vztekle jsem zabouchla knihu, kterou jsem beztak už pročítala někdy ve třetím ročníku, a pak všechny ostatní popadla a šla je vrátit. Nestálo mi to za to, mohla jsem jít dělat něco zajímavějšího, co by mě neunudilo k smrti.

Raději jsem si zašla do Komnaty nejvyšší potřeby, která se proměnila do, mě moc dobře známýho, malířskýho ateliéru. Jenže jsem zůstala nehnutě stát uprostřed.

Neměla jsem vůbec žádnou inspiraci.

„Zatraceně! Zasraná věštba!" křikla jsem na všechny police s malířskejma potřebama, který za to rozhodně nemohly.

„Jaká věštba?" ozvalo se za mnou. Sakra, to mi tak ještě scházelo...

„Ale, jen taková jedna..., to je jedno," otočila jsem se na Draca a odmávla to s falešným úsměvem. Přimhouřil na mě ty svoje šedo-modrý oči a já si všimla, že má rozdrbaný vlasy. Ano, vždycky perfektní Malfoy má vlasy jak vrabčí hnízdo, nejspíš od toho, že si je často projížděl prstama.