Harlee | hp

26. Kapitola

Harry spal, opíral se obličejem o sklo okna a sem tam zachrápal. V ruce muchlal dopis od Brumbála a já se nad tím musela zašklebit, i přesto že jsem bratrovi neustále opakovala, že Brumbál přijde, tak tomu nechtěl uvěřit.

Ředitel měl přijít v jedenáct hodin večer, teta se strýce nebudou moc nadšení, já ani Harry jsme se totiž nenamáhali jim Brumbálovu návštěvu sdělit.

Přesně v jedenáct venku na ulici zhasla světla, ta změna Harryho okamžitě probudila a on vykoukl z okna.

„Brumbál už jde," otočil se na mě s úsměvem, ten ale po chvíli ztuhl a moje dvojče se okamžitě postavilo a začalo házet do kufru svoje věci, které se válely všude možně. Zašklebila jsem se, já už měla všechno sbalené a hůlku zastrčenou ve vlasech, kde je držela v ledabylém drdolu.

Zatím co Harry zmateně balil já vyrazila z pokojíku na chodbu a dolů po schodech. Brumbál už zazvonil a strýc velice rozlíceně šel otevřít.

Skoro u konce schodiště do mě někdo narazil a já zakopla. Z posledních dvou schodů jsem se jaksi skutálela a z rohu chodby se ozval pobavený smích.

„Jé promiň, Harlee," omluvil se Harry a podal mi ruku, abych se mohla sebrat ze země, „na co koukáš?" zeptal se mě, když jsem se mračila do rohu chodby, odkud se ozýval smích.

„Ale na nic," mávla jsem rukou a pak se vydala do obývacího pokoje, kam se Brumbál sám pozval.

„Dobrý večer," pozdravili jsme s Harrym jednohlasně a Brumbál se na nás nadšeně usmál.

„Harry, Harlee, ještě než půjdeme, tak něco probereme," oznámil nám a ukázal na křesla, aby jsme se posadili. Všichni tři Dursleyovi seděli na sedačce namáčklí na sobě, teta se strýcem se tvářili dost namíchnutě.

Brumbál chtěl probrat dům na Grimmauldově náměstí, který nám Sirius odkázal i se vším ostatním. Šlo ale hlavně o to, aby jsme se ujistili, že dům patří opravdu nám a ne třeba Bellatrix Lestrangeové.
Brumbál zavolal domácího skřítka Kráturu, který nám byl taky odkázán, a díky němu jsem si ověřili, že je dům opravu v našem vlastnictví. Krátura zmlkl, od doby, co se do obýváku přemístil, hlasitě vyváděl, hned jak jsme mu to přikázali. A taky se ihned přemístil do bradavické kuchyně, když mu to Harry přikázal, nechtěl s ním totiž mít nic společného.

Brumbál pak ještě Dursleyovím vyjasnil, jak je to s ochranou v tomhle domě a že se sem musíme ještě na příští prázdniny vrátit, aby jsme byli chráněni do našich sedmnácti. Ředitel taky zkritizoval jejich chování k nám, ale pochválil jim to, že nás nerozmazlili, jako Dudleye. Musela jsem se hodně přemáhat, abych nevyprskla smíchy nad výrazem tety a strýce.

Pak jsme si ještě šly pro věci, respektive já, Harry je musel ještě naházet do kufru.
Brumbál naše kufry a klece s Hedvikou a Hope poslal do Doupěte, jelikož plánoval se ještě někde stavit.
Já věděla kam má zamířeno, i když bych raději nevěděla..., vůbec se mi nechtělo.

S Brumbálem jsme došli až na konec ulice, kde jsme se mohly přemísti. S ředitelovou pomocí samozřejmě, protože samy to ještě neumíme.

„Raději se mě chyťte za druhou ruku," řekl Brumbál a nastavil nám tu zdravou, druhou měl nehezky zčernalou a jaksi popálenou.

„A co se vám stalo, pane profesore?" zeptal se Harry zvědavě.

„Jednu ti to povím, Harry, bylo to celkem zajímavé," odpověděl Brumbál a pak se podíval na mě. Z mého pohledu musel okamžitě poznat, že vím co se stalo, nicméně nic neřekl.