Harlee | hp

31. Kapitola

„Bože, ty tam máš ale bordel, vážně jsi to tam kupil celejch šest let?" ušklíbla jsem se pobaveně na Harryho, ten se na mě zamračil a chystal se vytáhnout celou hromadu harampádí ze školního kufru.

„Au!" vyjekl bratr, uchechtla jsem se.

„Kdybys to každej rok přebíral...," pronesla jsem do ztracena se smíchem.

„Nesměj se mi, Harlee," řekl otráveně Harry a vydal se do koupelny opláchnout si pořezanej prst, před pokojem rozšlápl porcelánovej hrníček s vychladlým čajem .

„Co to je?" zeptalo se moje dvojče zmateně.

„Čaj, Harry, čaj to je.., spíš byl," zašklebila jsem se, „Dudley se chce usmířit," dodala jsem.

„Cože?" zeptal se Harry s pozvednutým obočím.

„Nejspíš ho mrzí jeho šikanování," řekla jsem, zatvářila jsem se dojatě, několikrát rychle zamrkala a pak si otřela neviditelnou slzu dojetí. Nakonec jsem se ušklíbla, Harry protočil oči, uklidil střepy a šel do koupelny.

S povzdechem jsem přejela svoje věci vyskládané na posteli. Poslední dobou jsem hledala cokoliv, nad čím bych se mohla zasmát. Možná to bylo tím, že jsem nechtěla přemejšlet nad tím, co se dělo, děje a bude dít...

„Jak se ti podařilo narvat deset knížek do tak malý kabelky?" zeptal se mě bratr, když se vrátil z koupelny s prstem obvázaným toaleťákem.

„Kouzlo," pronesla jsem tajemně a Harry protočil oči. Zasmála jsem se.

„Ještě ve škole jsem si tu kabelku očarovala nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, zkoušely jsme ho s Hermionou," objasnila jsem mu.
Byl to hodně dobrej nápad. Kabelka byla velká asi jako jedna knížka, měla šedivou barvu a vypadala naprosto nenápadně. Její popruh jsem si mohla přehodit přes rameno, takže kdybych utíkala, tak ji jen tak neupustím.

„Takže se ti tam tohle všechno vejde?" zeptal se zvědavě Harry a kývl hlavou k hromadě věcí.

„Jo a ještě mi tam zbyde místo," zašklebila jsem se. Do kabelky jsem narvala ještě kupu oblečení, boty, další knížky, dokonce i jeden kotlík, lahvičky, přísady do lektvarů, všechny svoje kreslící a psací potřeby a skicák.
Poznámkový bloky, kousek starodávnýho pergamenu, na kterým bylo ještě starší kouzlo, a svou namodralou hůlku jsem si dala do tajný kapsy v kabelce. I když hůlka tam nejspíš moc dlouho mít nebudu.

„Ten článek raději nečti," houkla jsem na bratra, kterej rozevíral stránku v Denním věštci, kde byl rozhovor s tou krávou Holoubkovou. Harry mě neposlechl, takže noviny za pár minut letěly přes pokoj zmačkaný do kuličky.

„Já ti to říkala," pokrčila jsem lhostejně rameny.

„To je taková...," nedokončil Harry.

„Kráva, já vím," usmála jsem se otráveně.

„Kde je Hope?" zeptal se Harry, nejspíš se chtěl zaměřit na něco jinýho.

„Někde venku," pokrčila jsem rameny.

„Neměla bys ji nechávat lítat na tak dlouho, Hedvika žárlí. Navíc jsi říkala, že pro nás Řád brzo přijde, ne?" zeptal se.

„Jo to jo, ale Hope mě najde kdekoliv," pokrčila jsem rameny. Byla jsem si tím jistá, navíc jsem nechtěla Hope převážet s sebou, až pro nás Řád přijede.

***

Otráveně jsem seděla v křesle a byla nucena poslouchat otravný vyptávání strýce Vernona, který jsme s Harry poslouchali asi už po pátý.