Harlee | hp

35. Kapitola

Místnost vypadala jako velkej stromovej domek, všude byly zavěšený postele a na zdech byly gobelíny v barvách třech kolejí, chyběl Zmijozel. Myšlenka na něj mě donutila přemejšlet nad tím, jak je na tom asi Astoria, se kterou jsem se skamarádila v šestým ročníku.

„Kde to jsme?" zeptal se Harry, když Neville všechno nadšený jásání utišil.

„V Komnatě nejvyšší potřeby, když jsem utíkal před Carrowovýma věděl jsem, že to je moje jediná šance. Prvně to tady bylo menší, ale když sem začali chodit ostatní, tak se postupně začala zvětšovat," zazubil se Neville.

Všichni byli hrozně nadšení a nejspíš očekávali, že je zapojíme do našeho plánu. Problém byl, že my žádnej neměli a už vůbec jsme jim nemohli říct, co děláme. Když jim to Harry oznámil strhla se vlna nesouhlasu, viděla jsem na bratrovi, že netuší, co má dělat a ještě k tomu se každou chvíli propadal do Voldemortových myšlenek.

Neville zavolal i členy Brumbálovi armády, kteří v Bradavicích nebyli, takže se v tunelu do Prasečí hlavy brzo objevila Lenka s Deanem, po chvíli Cho a nakonec i Fred s Georgem a Ginny.

„Dochází nám čas," zašeptal Harry, přikývla jsem. Navíc jsem měla děsivej pocit, držel se mě už od doby, co Voldemort zjistil, že jsme šlohli mrzimorskej pohárek.

„Hele, vážně si vážím toho, že mi chcete pomoct, ale tohle musíme udělat jen my. Brumbál nám zakázal říkat to někomu jinýmu," povzdechl si Harry. Jeho argumenty nefungovaly, jeden před druhýho namítali. Rozhodla jsem se zakročit, nebyl čas...

„Hej!" křikla jsem a všichni zmlkli a upřeli na mě pohledy, nadechla jsem se a zaťala ruce v pěsti, protože se mi třásly, odhodlala jsem se pokračovat, sice jinak, než jsem prvně zamýšlela, ale to bylo jedno...

„Potřebujeme něco najít...," začala jsem, ale hned mě Harry s Hermionou a Ronem zarazili.

„Harlee!" sykli všichni tři vyjeveně, povzdechla jsem si.

„Třeba něco budou vědět, navíc..., nezbývá čas. Až on zjistí, že tam to, není tam, kde to má bejt..., blíží se něco..., zatím jsem nic neviděla, ale cítím, že dneska se všechno rozhodne," zašeptala jsem jim nalíhavě, hlas jsem měla naplněnej hysterií, všichni tři na mě zděšeně koukali.

„To je dobrej nápad, nemusíme jim říkat, že jde o viteál," přikývl nakonec nejistě Ron a Hermiona taky souhlasila. Brumbálova armáda netrpělivě čekala, obrátil se k nim Harry.

„Hledám jistou věc, myslíme, že je nějak spojená s Havraspárem. Nevíte o něčem?" zeptal se Harry a podíval se na havraspárský studenty, ozvala se Lenka.

„S Havraspárem je nejvíce spjatý ztracený diadém Roweny," řekla zasněným hlasem. Ozval se nějakej nesouhlas i zklamání, protože jak řekla Lenka, diadém byl ztracenej. Jenže mě to vůbec nijak neodradilo.

„To vám to nedochází? On si určitě dal práci s tím, aby ten diadém našel. Potom ho schoval tady v Bradavicích!" objasnila jsem Harrymu, Hermioně a Ronovi svoje myšlenky.

„Pořád ale nevíme, kde by mohl bejt," poznamenal Ron. To už jsem bohužel nevěděla.

„Mohla bych tě, Harry, zavést k nám do společenské místnosti, máme tam sochu Roweny, která má ten diadém na hlavě. Budeš vědět jak vypadá," navrhla Cho, Harry si s náma vyměnil pohledy a pak přikývl. Ginny okamžitě navrhla, že ho tam určitě doprovodí Lenka, ta souhlasila a Cho se zatvářila zklamaně.

Mrkla jsem na Ginny, ta se na mě na oplátku zašklebila, a vyběhla jsem za Harry. Nehodlala jsem ho pustit z očí..., přece jenom v hradě byli furt Smrtijedi. Neville nám ukázal cestu, která pokaždý končila někde jinde a my tři se vydali do, zatím spícího, hradu.