District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

4.

Po bohatém obědě se Jeongin odpoledního vyučování nezúčastnil. Byl nejmladší z osmi přátel a měl zvláštní roli v tomto světě. Jeho místo bylo v knihovně, kde poskytoval paní Lee nepostradatelnou pomoc. Dnes však dostal od vyučování volno, protože dorazily nové knihy, a bez Jeongina by to paní Lee nezvládla.

Jeonginova oddanost knihám byla nesmírná. Byl to mladý muž s touhou objevovat světy, které byly uloženy mezi řádky knih a na stránkách starých spisů. Jeho přítomnost v knihovně byla jakýmsi mostem mezi minulostí a přítomností, a všichni ocenili jeho schopnost dát nový život starým příběhům.

Dnes měl v rukou klíč k pokladnici nových přírůstků, a jeho kamarádi byli více než ochotní ho pustit, aby rozkryl tajemství těchto svazků. S Jeonginem v knihovně byly jejich příběhy vždycky o něco zajímavější a dozvídali se tak víc o světě, který se jim mimo ty zdi téměř neprozrazoval.

Proto se Jeonhin vydal odlišným směrem, než většina dětí, které zamířily do levého křídla budovy, kde se nacházely učebny. Jeho kroky mířily do pravého křídla, ke schodišti, které vedlo do temného suterénu. Tam se nacházela knihovna, místo, kde se skrývalo pokladů nesčetně. Při vstupu do tohoto tajemného světa jej oplývala vůně starých knih, což byla vůně, již Jeongin zbožňoval.

Pro něj nebyly staré knihy pouhými papírovými listy, které se rozpadaly s časem. Ne, byly to poklady, které v sobě nesly dávné dobrodružství a zapomenuté příběhy. Vůně těchto knih byla jako okno do minulosti, voněla nejen po prachem zastřeném papíru, ale také po místech, která knihy prošly. Každá z nich měla svůj unikátní aroma. Byly knihy, které voněly jako moře, protože sem dorazily z vzdálených zemí na západě. Jiné voněly jako spálené slunce, jakoby přišly z pouště, a pak byla i kniha, která voněla po lesích. Nikdo nevěděl, odkud tato kniha přišla, ale Jeongin si představoval, že pocházela z místa, kde byly lesy a kniha byla čtena uprostřed přírody.

To však byla tajemství, která byla obyvatelům Districtu 9 nepoznána. Nikdy neviděli les tak, jak si ho představovali z knih, a stromy na pozemku byly tak vzácné, že byly spíše jen sametovým snem než lesním hájem. A i když by měli touhu projít se v tom jejich „lese", nemohli, protože jim to bylo zakázáno, pokud se nepohybovali pod dohledem bílé posily – když se jim podařilo utéct jim z dohledu, tak jste se po „lese" projít mohli", jenže bílá posila bděle dohlížela na každý jejich krok.

Jeongina vlastně překvapilo, že žádná z bílých posil nešla za ním, když jako jediný zamířil jiným směrem. Bylo to, jako by se stalo něco nečekaného a nezvyklého, co narušilo obvyklý řád událostí. Teprve teď si to uvědomil. A tak si položil otázku: Mohlo být možné, že ho zapomněli nebo si ho nevšimli? To by však znamenalo, že by mohl nyní udělat něco, co dosud nikdy neměl možnost udělat. Mohl by vyběhnout ven mezi stromy, být sám a nezávislý, a svévolně porušovat pravidla. To by bylo svobodné rozhodnutí, svět bez omezení a dozoru. Ale Jeongin byl vědom následků, které by toto rozhodnutí přineslo, a ty byly pro něj nepředstavitelné.

Měl za sebou dost zkušeností s Kopkou, tím tajemným místem trestu a poučení. Nikdy nezapomene na ten den, kdy zakopl v jídelně a nešťastnou náhodou polil jednu z bílých posil. To mu stačilo, aby prožil nespočet hodin v temné samotě, kde jediným zvukem byla monotónní hlášení: "Pravidlo číslo něco, zesměšnil stráž." Věděl, že tento trest by neprošel tak lehce jako dvouhodinové sezení v Kopce. Byl by to dlouhý proces, který by trval minimálně půl dne, a to bylo něco, co si nemohl dovolit. Jeongin nechtěl strávit tak dlouhou dobu v téměř úplné tmě, kde by jediným hlasem byla nekonečně se opakující slova, která by mu neustále připomínala jeho chybu.

A tak Jeongin nerozhodl jít dál. Místo toho, jeho nohy ho zavedly přímo k vůni knih, která ho tak fascinovala. Následoval tuto vůni a pokračoval po schodech, které vedly až dolů, kde už na něj čekala paní Lee, obklopená minimálně dvaceti krabicemi, které byly označeny tím samým heslem: "Majetek District 9." Tyto slova se zdála být vyryta téměř na všem, co bylo v jejich okolí. Poprvé si všiml těchto slov, když byl ještě malý a zkoumal pod postelí, aby se ujistil, že tam není žádná příšera. Pod jeho postelí byla dřevěná deska, na níž byla tato slova vypálena.

"Jeongine, tady jsi," zvolala postarší žena menšího vzrůstu s černými brýlemi na očích a jednou zaprášenou krabicí v ruce. Její typický pracovní oděv zahrnoval delší černou sukni s modrým tílkem a bílé tenisky. Pracovníci měli pečlivě stanovený dress code, aby se minimalizovalo riziko skrytí zbraně nebo neoprávněného propašování něčeho, co do zařízení nepatřilo. Šlo o bezpečnostní opatření, která byla nemilosrdná, a k tomu nesměli nosit podpatky, protože mohly být použity jako zbraň. Děti si toho nebyly vědomy, ale pro dospělé pracovníky to byla pravidla, která museli pečlivě dodržovat.

Jeongin se podíval na krabici, kterou nesla paní Lee. Byla to stará, pomačkaná krabice pokrytá prachem a opatřená lepící páskou s prachem na okrajích. Na krabici bylo černým fixem napsáno "District 1." Jeongina to zarazilo, protože měl očekávat, že na krabici bude napsáno "District 9." Proč byla tato krabice tady? Neměla být v Districtu 1?

"Neměla přijet nová várka?" zeptal se Jeongin, zatímco zaměřil pohled na tuto podezřelou krabici.

Paní Lee odpověděla klidně: "S těmi dalšími krabicemi dorazila i tahle. Volala jsem na ústřednu a řekli mi, že District 1 ji posílá jako dar, jen prý zapomněli uvést náš správný district." Její slova zněla věrohodně, ale Jeongin byl jedním z těch, kteří byli skeptičtí a měli vycvičené oči na odhalování klamů. Věděl, že paní Lee mu právě lhala. Během svého pobytu v Districtu 9 se naučil, kdy mu pracovníci v zařízení lžou, a byl si jistý, že paní Lee mu právě řekla nepravdu.

"S čím bych měl začít?" zeptal se Jeongin a pozorně periferně sledoval paní Lee, aby viděl, kam s krabicí půjde. Byl si vědom toho, že pod pultem je místo, kam mu bylo zakázáno chodit, ale teď se zdálo, že by mohlo přijít na porušení tohoto pravidla. Co mohlo být v té krabici, že paní Lee byla ochotna lhát?

Paní Lee mu podala jednu z krabic s tím, že může začít s čímkoli. "Prostě vezmi knihu z krabice, otevři ji a vlož ji tam, kam patří," vysvětlila mu, zatímco se její hlava sklonila pod pultem. Jeongin zaslechl slabé trhání lepící pásky, když paní Lee tajně otevírala krabici z Districtu 1. Byla zjevně tak opatrná, že chtěla udržet svou činnost co nejdiskrétnější, což vzbudilo v Jeonginovi ještě více podezření.

Jeongin přikývl, i když si byl vědom, že ho paní Lee nemůže vidět. Popadl jednu z knih a vyrazil k nejbližšímu stolu. Krabici otevřel a začal z ní vyndávat knížky. Jeho oči zpozorněly, protože krabice voněla po nových knihách, což bylo zklamání. Očekával staré knihy, které by měly tu unikátní vůni historie. Těšil se na to, že bude hádat, odkud ty knihy přišly, a cítit vůně, které mu otevřou okno do minulosti.