District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

2.

Jisung se v odkloněném rohu zahrady zaměřil na jednu z bílých posil, která stála vedle něj, a začal s ní vést svou oblíbenou, a přitom úplně nesmyslnou konverzaci. "No, takže vám chci říct, že jste vážně skvělí chlápci," povzdechl si, "určitě jste ti praví, komu bych svěřil svá nejtajnější tajemství." Nikdy mu nijak neodpověděli, ani se nepohnuli, jejich výrazy byly stejně záhadné jako vždy. Ale to pro Jisunga nebylo důležité. Stačilo mu vědět, že ho někdo poslouchá.

Changbin, pracující nedaleko, se otočil ke svému příteli s úsměvem a zeptal se: "Kolikrát ti ještě mám říct, že ti nikdy neodpoví?" Mladí hoch, zabořený do práce vytrhávání plevelu z nově vytvořeného záhonku, vystihl absurditu situace. Jisung se stále nedokázal smířit s tím, jak může něco růst na místě, kde ještě nedávno nebyla ani stopa po hlíně. "V Districtu 9 je všechno možné," odpovídal na to Jisung vždycky s úsměvem, protože věděl, že kdyby se tím začal zabývat hlouběji, co v tomto místě vlastně funguje a co ne, mohl by se zbláznit.

"Klidně stokrát, ale já se nevzdám," odvětil Jisung s klidem v hlase. "Jsem otravný, a jednou ze mě budou na nervy a promluví. Všichni nakonec promluví," dodal s jistotou v očích, zatímco se pyšně usmíval. Bylo pro něj zábavné, že si mohl zakládat na své otravnosti. Jeho ukecaná povaha byla jedním z jeho největších kouzel, což si vědomě užíval. Možná byl otravný, ale právě tím dokázal získat důvěru a sympatii těch kolem sebe. Bez této své vlastnosti by nebyl on sám.

Changbin zavrtěl hlavou a musel se zasmát. "Seš neuvěřitelný," řekl tichým smíchem. Bylo pravda, že Jisung měl na něj výjimečný vliv. Byl prvním člověkem v Districtu 9, který si s ním opravdu začal povídat. Když byl ještě malý, byl trochu děsivý a zlý, což si sám přiznal, ale i přes to to byl obyčejný malý chlapec, který toužil po rodině a své matce, které by násilím vytrhnut. Musel se ale přizpůsobit těm drsným podmínkám, až nakonec chtěl být sám a přežít ty roky jen se svými myšlenkami. Ale postupně objevil, že najít si kamarády bylo snazší, než si myslel. A teď? Teď byl součástí osmičlenné party, která se navzájem podporovala a chovala jako rodina, a to navzdory všem obtížím, kterým museli čelit.

"Určitě tě máš rád," Jisung provokativně drknul do bruneta loktem a na jeho rtech se objevil jeden z jeho pověstných úšklebků. Changbin pouze zavrtěl hlavou, snažíc se svou slabost skrýt, a pokračoval v péči o záhonky. Byl to jeho způsob, jak si zachovat zdání tvrdosti, a přesto Jisung věděl, že ho má někde hluboko uvnitř doopravdy rád.

Než se Jisung stačil vrátit ke své lopatě, jeden z dvou masivních mužů v bílém oblečení zahájil svou píšťalkou signál, že dnešní trest skončil a mohou se připojit k ostatním na obědě. Po obědě následovaly dvě hodiny studia, které byly povinné a nesměli je zanedbat, a pak konečně volno. Jisung toho času využíval s ostatními kluky na hraní fotbalu. To bylo ovšem aktivitou, kterou si mohl dovolit jen omezeně, protože bílá posila nebyla ráda, když někdo tráví více než hodinu na jediné činnosti.

"Konečně, už jsem si málem začal stěžovat na bolest zaz," poznamenal Jisung, odhodil lopatu, kterou popadl před vteřinou a protáhl se. Bylo to krátké uvolnění v jinak přísném a stereotypním režimu, kterým žili.

"Tebe? Většinu času jsi tady jen postával. To já jsem odvedl veškerou práci, kvůli tvému tempu budeme potřebovat ještě hodně času, než práci celou dokončíme," namířil Changbin na Jisunga pohled, který nebyl zrovna vstřícný. Jeho oči se na okamžik staly zbraněmi, které pronikaly přímo do Jisungova nitra. Ale Jisung to nebral osobně a pouze se zasmál; Changbin byl skvělý, když se naštval, vypadalo to roztomile.

"Zdá se, že nerad trávíš čas se mnou?" Jisung zároveň vyzdvihl svou náklonnost k Changbinovi tím, že ho objetím přitáhl blíže. Však hned musel ruku stáhnout, když ucítil, ten pohled od bílé posily za nedovolený kontakt s ostatními členy Districtu. Zapomněl, že mají zákaz dlouhého dotýkání se. "Omlouvám se," řekl Jisung a učinil gesto pokornosti směrem k Changbinovi, jenž na něj opětoval pohledem s vtipným úsměvem. Oba se chvíli chechtali, protože to, že se musí omlouvat za doteky, bylo pro ně absurdní. Nikdy to nebrali příliš vážně, a spíše si z toho dělali legraci. Bylo to prostě obtížné přijmout, že se nemohou takhle dotýkat, když se chtějí. To bylo povoleno jen v případě závažných situací, například když se někdo zranil a nemohl chodit. V takovém případě by mohl jeden z nich druhého nosit na zádech, ale to by zpravidla znamenalo návštěvu doktorky, čemuž se chtěli všichni vyhnout za každou cenu.

"Raději bych strávil den mlčením s Jeonginem v knihovně než s tebou," odpověděl Changbin s ironií, když se oba usmáli po své vtipné přestřelce.

"To bolelo," Jisung se chytil za srdce a zase se zasmál. Rád se smál a nechtěl se přestat smát, jenže s ohledem na nelibost bílé posily se raději stáhl do klidu a potichu přidal další omluvu, aby situaci nezhoršoval.