District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

45. Kapitola [KONEC]

Jedna ráno se blížila, ale jediný kdo o tom věděl byl Hyunjin. Od Minha dostal hodinky – neptejte se, kde Minho vyhrabal hodinky, protože to nikdo neví, ten kluk je jedno velké překvapení a po tom, co ho znáte dlouho už se nedivíte ničemu. Kdyby za vámi přišel a podával vám lidskou ledvinu, neptali byste se, kde jí sebral, prostě poděkujte a přejděte to. Nervozita v pokoji by se dala krájet. Každých deset vteřin si musel rukávem otírat čelo od potu, až tak byl nervózní. Ale kdo by nebyl, když celá tahle operace závisí na něm. Pokud se mu nepodaří odemknout pokoje rychle, tak je chytí. Pokud se jen někde zdrží o trochu déle, tak je chytí. A víte jak by dopadlo chycení, takhle pozdě večer mimo pokoj? To by nebyla jen hloupá Kopka. To by byl trest smrti jak vyšitý.

Hyunjin chodil z jedné strany pokoje na druhou a hlavou mu vířili myšlenky snad na úplně všechno. Nejvíc, ale převládali ty špatné. Ty, které mu říkali, co vše se mlže pokazit, a co se stane, když se to náhodou doopravdy pokazí. Nikdy neměl tolik špatných myšlenek a stačí jen pomyslet na útěk z District 9 a bum...špatné myšlenky jsou na světě a to ve velmi hojném počtu.

„Kamarádi zemřou kvůli tobě, pokud se nedokážeš dostat přes všechny zámky v čas," to byla myšlenka, která mu za posledních patnáct minut projela hlavou nej víckrát. Hyunjin se tohohle bál nejvíc, protože to byla pravda. Stačilo se na jednom zámku zdržet o pár vteřin déle a vše se pokazí. Chytí je a jeho kamarádi zemřou kvůli jeho neschopnosti.

Hodinky zapípali, což znamenalo, že je čas. Teď nebo nikdy. Teď je jejich jediná šance. Pokud to neudělají teď, tak už nikdy. Hyunjin rychle odemkl a přeběhl vedle, kde se nacházel Bangchan. Vše šlo jako po másle. Všechny dveře se otvírali velmi rychle a žádný problém nenastal. Čas byl taky výborný. Jenže pak se zasekl u Seungmina. Jeho dveře šli odemknout trochu hůř.

„Tohle nestihneme," stresoval Jisung.

„Oni nás chytí," začal díky Jisungovi stresovat i Jeongin.

„Nikoho nechytí," Bangchan se podíval na Jeongina, „a rozhodně to stihneme," následně se otočil na Jisunga, který s tímhle stresem začal. Sám, ale začal pociťovat stres a nervozitu. Hyunjinovi to doopravdy trvalo trochu déle a i těchto pár vteřin je mohl sát život. Chtěl, ale věřit svým kamarádům, a proto se snažil vypadat klidně. Nechtěl vyvolat paniku; od toho jak jste mohli vidět, mají ve skupině někoho jiného.

„Hotovo," oddechl si Hyunjin a otevřel dveře. Seungmin se rychle vyřítil ven a vyššího pevně objal. Teď mohl. Kolem se nenacházela žádná Bílá posila. Nikdo, kdo by je od sebe odtrhl a zavřel za to do Kopky. Konečně ho mohl obejmout. Jenže na delší objetí nebyl čas a proto se rychle odpojili a rozeběhli se chodbou ven.

Netušili, co dělají a co vůbec udělají. Poslední dny si mezi sebou propůjčovali Youghyunův deník a snažili se v něm něco vyčíst, ale nic se nedozvěděli – jen to, jak je vše divné, ale to už dávno věděli. Deník byl doopravdy jen deník a na konci jen varoval, že ten kdo to čte má utéct. To by věděli i bez toho deníku. I přes to ho, ale Jeongin měl u sebe a doufal, že se jednou bude hodit nebo, že najdou toho Younghyuna, majitele deníku. Třeba by byl rád, že ten deník vidí. Třeba by si ho rád přečetl.

„Proč tu není žádní Bílá posila?" zeptal se Changbin, když vběhli na úplně prázdné travnaté hřiště. Všechno obklopovala tma a všude panovalo ticho. Tak velké, že osmice kamarádů mohla slyšet tlukot jejich srdcí. Bylo to strašidelné, ale nenechali se odhradit.

„Moc času nemáme, poběžte," zavelel Minho a rozeběhl se jedinou chodbou, kterou nikdy žádný obyvatel District 9 nešel. Tahle chodba tu byla jen pro Bílou posilu a pro všechny pracovníky kolem. Děti z District 9 měli do chodby přísný zákaz; osmice přátel si nepamatuje na jediný případ, kdy by někdo, kdo do chodby vešel, přežil. Vkročení do téhle chodby se rovnalo automaticky smrti a nebo ztracení, protože nikdy je zemřít neviděli, jen se prostě vypařili.

Chodba nebyla dlouhá, vlastně to byla nejkratší chodba v celém Districtu. Jenže, když se nacházeli na konci chodby, před zamčenými dveřmi se ozvali hodinky. Pět minut skončilo. Teď už Bílá posila může vědět, kde se nachází a rozhodně po nich půjdou. Teď už musí vše dělat bez chyby, jinak jsou v pěkné kaši.

Hyunjin rychle dveře odemkl. Nejdřív nechal dovnitř vejít ostatní a až pak vešel on. Bílá posila už se nacházela ve vchodě do chodby a měla na osmici namířené zbraně.

Vše se následně odehrálo strašně rychle. Osmice přátel zaslechla výstřel. Hyunjin zavřel oči s tím, že mu hrudníkem projede kulka. Připravoval se na tu bolest a už se v duchu se všemi loučil. Připravoval se na smrt. Jenže žádná bolest nepřicházela, proto oči otevřel.

Hnědovlasý kluk, oblečený stejně jako oni, stál před ním. Skočil před kulku? Zachránil Hyunjina?

„Běžte, já je zdržím," zamumlal bolestivě brunet.

„Proč?" zeptal se Hyunjin, to už ho, ale Jeongin táhl za loket dovnitř, dál od všeho toho dění.

„Skončete to. Utečte a osvoboďte nás," zakřičel na ně ten brunet. Další výstřel. Schytal další kulku.

„Jak se jmenuješ?" křikl na něj Hyunjin.

„Woojin," odpověděl m brunet a zabouchl dveře, aby se k nim zvenku nikdo nedostal. Hyunjin stále nechápal. Kluk, kterého nikdy neviděl nebo viděl, ale úplně ignoroval se teď obětoval. Bílá posila ho buď zabije už v chodbě nebo ho zajme a zastřelí někde v soukromí. Podlomili se mu kolena, oči naplnili slzami a pohled nedokázal odvrátit od dveří.

„O-on se obětoval a já ani neznal jeho jméno," to už se rozbrečel naplno. Nechápal to. Jak se dostal ven? Jak věděl, že se rozhodli pro útěk právě dneska? A proč se obětoval? Možná by to stačili všichni a on se mohl přidat k osmici. Mohlo jich být devět. Proč nic neřekl už dřív?

„Na pláč budeš mít čas potom, teď musíme utéct," Jisung ho popadl za loket, prudce zvedl a rozeběhl se k jednomu z autobusů, který se v místnosti nacházeli. Nechápali, proč zrovna autobusy, ale nestěžovali si; je jich osm, takže kdyby tam bylo normální auto nejspíš by se nevešli. Takhle se vejdou a to úplně krásně.

„A-Ale," Hyunjin stále pozoroval dveře. Nemohl odtrhnout zrak. Vždyť se teď někdo obětoval, aby on přežil.

„Byla to jeho volba, stejně jako naše. Taky se rozhodl a obětoval se, abys ty mohl žít a všechno to ukončit, takže se sakra vzpamatuj, jinak tady taky zemřeme a oběť toho kluka bude zbytečná," křikl na něho Bangchan. Takového ho ještě neviděli, ale Hyunjin ho chápal. Pokud se nevzpamatuje, tak tady zemřou a vše by bylo zbytečné. Už jsou kousek od svobody a jeho vykolejení by je mohlo stát život. Proto na chvíli přestal myslet úplně. Plně se rozeběhl do autobusu. Minho už seděl na místě řidiče a čekal na posledního člena jejich party.

„Víš, jak se to řídí?" zeptal se Bangchan, když jako poslední vešel do autobusu.

„Ne, ale přijdu na to," Minho se zasmál, „držte se, možná to bude trochu házet."

A doopravdy házelo. Chvíli trvalo, než Minho pochopil jak se řídí a tak autobus jezdil v takovým slalomu. Kdyby kolem nich bylo více místa, tak by se Jeongin vsadil, že by autobus dělal osmičky a nikdy by se ven nedostali.

Když však osmice zahlédla jak se rozrazili dveře, kterými vešli dovnitř a v nich stála Bílá posila s pistolemi namířenými rovnou na ně, v tu chvíli jako by Minho byl profesionální řidič. Autobus se srovnal a rychle vyjel z garáže.

Kolem nich se najednou objevila dlouhá pláň s trávou. Jedinou zeď široko daleko nechávali za zády. Byl to nový pohled a osmici přátel se tenhle pohled moc líbil. Pro tenhle pohled bojovali. Pro tenhle pohled utekli.

„Bílá posila umí taky řídit," křikl na ně Seungmin, který seděl na zadní sedačce a zadním oknem sledoval dění za autobusem. Měl pravdu. Bílá posila nasedla do auta a rozjela se za autobusem. Jenže pozdě.

Než je stačili dojet, autobus jako by narazil do neviditelné stěny. Nárazový tlak s osmicí škubl a všechno kolem nich osvítilo jasné bílé světlo.