District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

27. Kapitola

„Kluci," začal Minho, když se všichni setkali u jejich typického místa na okraji hřiště. Minulý den strávil Minho, Hyunjin a Felix v kopce, takže se s klukama viděli jen na večeři a tam bylo moc lidí, aby jim o tom Minho řekl, proto si to nechal na další den na volno. S Hyunjinem už není ve třídě, takže si během hodin musí dávat velký pozor, aby neudělal nějakou blbost a nebyl zase v Kopce. Kluci měli pravdu s tím, že tam poslední dobou tráví hodně času a on to chce napravit – ano, chce všem ukázat, že se těch parchantů nemusí bát, ale zároveň se chce vidět s klukama a o jde jen pokud není v Kopce. Proto se dnes krotil a nic nedělal.

„Stále mě překvapuje, že jsi nic neprovedl, když u sebe nemáš nikoho kdo by tě hlídal," usmál se pyšně Bang Chan. Doopravdy byl na Minha pyšný, nečekal, že hned první den bez Hyunjina bude bez problému a oni se uvidí. Čekal Minha zase až u večeře, kde bude jen mlčky sedět, pojídat večeři a beze slova zmizí v pokoji. Minho však přešel všechna jeho očekávání a teď tady přede všemi stojí a dokonce má na tváři úsměv.

„Mě taky, neboj," Minho se zasmál, „ale abych řekl to , co jsem chtěl," Minho se rozhlédl jestli je náhodou někdo neslyší. Když se ujistil, že je vzduch čistý naklonil hlavu víc do kroužku, aby ho všichni dobře slyšeli, „musíme vypadnout a to rychle."

„Cože?" vyjekl Jeongin. Minho ho hned chytil za rameno a naznačil prstem, že má šeptat, když zahlédl Bílou posilu jak už se připravuje, že zakročí, stáhnul ruku z jeho ramene a Bílá posila se uklidnila.

„Mám špatný pocit, něco se stane, cítím to," dopověděl Minho, „měli bychom utéct. Vím, že se to zdá jako nemožné, ale nemožné to není, věřte mi. Spolu najdeme východ a spolu taky utečeme," s úsměvem na rtech projel všechny své kamarády pohledem.

„Pokud věříš na sto procent, že to dokážeme tak jdu s tebou," přikývl Changbin.

„Já taky," přidal se Jisung a Hyunjin. Následoval je Bang Chan a Jeongin s přikývnutím. Felix se na své kamarády usmál.

„Se mnou rozhodně počítejte."

Všichni se podívali na Seungmina, který byl celou dobu potichu. Každý věděl, že Seungmin považuje Minha za svého nejlepšího kamaráda a nechce, aby se mu něco stalo. Seungmin je vždy ten, který se o Minha strachuje nejvíc a taky je jediný, který ví, jak na tom Minho je, když ho vynesou z Kopky. K Minhovi má zvláštní pouto, za ty roky nejsou ani kamarádi ani bratři. Jsou jak spřízněné duše, proto se všichni podívali na Seungmina a čekali, co řekne, i přes to, že nějak tušili co řekne – nenechal by přeci Minha samotného, aby se mu něco stalo.

„Přeci vás nenechám užít si všechnu zábavu," dodal nakonec Seungmin s úsměvem.

„Tak jsme dohodnutí, zítra bych začal přemýšlet nad plánem," Minho tlesknul a na své kamarády se usmál, „jsem rád, že jste mě v tom nenechali."

„Od toho je rodina," řekl Jeongin s úsměvem. Bang Chan ho pohladil po vlasech a usmál se jak pyšný otec.

„Tak teď si jdeme užít volno, ne? Basket? Fotbal?" zeptal se Jisung.

„Fotbal," vyjekl zbytek.