District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

1.

Den co den se Chan ocitá v té samé nekonečné rutině. Pro někoho by to bylo peklo na Zemi, ale Chan zůstává nepoddajný, stojící proti všem větrům, které ho v životě provází. Dře se, jak mu bylo nařízeno, a nikdy nepropadá beznaději. Ostatní by už dávno ztratili zdravý rozum, kdyby byli nuceni podstupovat to, co Chan přijímá s neochvějnou houževnatostí.

Nevyjevil nikdy stížnost a nepoprosil o úlevu či změnu, přestože mohl s lehkostí dělat jiné volby. Ale pro Chana to nebyla možnost. Nutila ho jeho vlastní povinnost a povinnost nesměla být zrazena. Jeho úsměv, který zdobí jeho tvář, není jen fasáda, nýbrž zbraň, kterou používá k zachování svého klidu. Bez tohoto úsměvu by na něj čekalo utrpení tak nezměrné, že by se raději vzdal svého vlastního já, než aby se s ním musel smířit.

Nechce trest a tak dělá to, co musí, s odhodláním, které překonává všechny překážky na jeho cestě. Jediná věc, kterou nemůže dovolit, je ztratit svou vlastní lidskost.

Každého rána je Chan probuzen stráží, kterou oni sami nazývali "bílá posila" - to bylo oficiální jméno pro ty oblékané muže s nadlidskou fyzickou kondicí, kteří byli věčnými stínůmi Chana, nikdy nevzdalujícími se na milimetr. Každý z nich musel zpočátku věnovat respekt a očekávat, že budou nazýváni takto.

Chan, jakmile byl dostatečně starý, se dobrovolně přihlásil k tomuto rannímu obřadu, který se nazýval "čipování". Od samého začátku exceloval v této úloze, až získal důvěru těch, kdo rozhodovali o takových věcech, a brzy byl vysílán samostatně, bez stínů lékaře. I když slovo "samostatně" bylo v tomto kontextu poněkud relativní. Nikdy nebyl zcela sám, vždy měl po svém boku své věrné "bílé posily". Tito odhodlaní muži byli jeho neodlučnými druhy, bdícími nad každým jeho krokem a nejspíš hlásícími všechen jeho pohyb výše postaveným osobám.

Takže Chan, v tuto chvíli, stojí na prahu důležitého dne, připraven čelit všem výzvám, které ho čekají. Není sám, i když by mohl vypadat, jako by byl jediným rytířem této výpravy. S "bílou posilou" v zádech a s jedinečnou rozhodností, která ho provází, je připravený jít do neznáma a plnit svou osudovou úlohu.

Pro Chana bylo ranní "čipování" vždy jemným upomínkou na jeho odlišnost a oddělenost v Districtu 9. Bylo to povinné dobrovolnictví, které ho tlačilo k tomu, aby se na chvíli zastavil a zamyslel nad tím, kdo vlastně obývá tento šedý a osudový kout Districtu 9. I když se mu samotná činnost čipování zdála rutinní a bezduchá, v těchto chvílích mohl pozorovat, kdo přišel a kdo odešel, alespoň na papíře. Když k němu přišel nováček, věnoval jim vždy slova povzbuzení, vlastním způsobem vysílaje do světa touhu po štěstí a lepších časech. Měl svůj způsob, jak jim poslat soucitný pohled, jenž byl téměř tajným jazykem v tomto distriktru.

Jeho vztah k Districtu 9 byl komplikovaný. Tam, kde většina oslavuje narozeniny, byla jeho existence jen stížností, kterou nikdo nechtěl slyšet. Jeho minulé narozeniny, teprve nedávno oslavil devatenácté, prošly bez povšimnutí a gratulací. V Districtu 9 nebylo místo pro radostné oslavy, v tomto srdci šedé rezervace se oslavy narodilých stále považovaly za nedůstojné. Přesto jeho kamarádi mu s vděkem popřáli vše nejlepší a dokonce by pro něj upekli dort, kdyby jim to okolnosti dovolily. V tuto chvíli si Chan živě vzpomíná na ten okamžik, kdy byl vytržen z náruče své matky. Byli mu tři roky. Její zoufalý pláč a volání jeho jména ho pronásledují dodnes, stále zní v jeho uších jako nekonečný smutek, který ho nikdy nepřestal pronásledovat.

"Dnes pozdě, hoši, možná byste se měli snažit," Chan s nádechem posměchu prošel kolem dvou masivních mužů v bílém oblečení s bílými rouškami. Nemohl odolat a tak jednoho z nich poplácal po tváři. S lehkým úsměvem se vydal směrem k hlavní místnosti, kde měla probíhat další rutinní činnost, vzaní si věcí na čipování

"Co vás mohlo tak zdržet? A prosím, nesvádějte to na dopravu, vím, že tu bydlíte. Nemáte životy, stejně jako my všichni tady," promluvil Chan. Rád se s nimi bavil, i když věděl, že na to nikdy nedostane odpověď. Bílá posila nikdy neprojevovala slovem své myšlenky. Po letech, které v této dystopické rezervaci strávil, si byl vědom, že by nebyl svědkem ani jediného slova, které by přišlo z jejich úst. Jaký hlas mají, neví, a nikdy se nedozví, jak se vzájemně dorozumívají – gesty to rozhodně nebylo, vždycky stoicky stáli s rukama za zády a i když se pohybovali, jejich ruce zůstávaly na svém místě. Byli to prostě tajemní jedinci, o kterých v Districtu 9 nikdo nevěděl prakticky nic.

Dlouhá chodba se záplavou pokojů se táhla vzdáleností několika desítek metrů, a takovýchto chodeb bylo v této nemilosrdné rezervaci stovky. Chan se pohyboval v jeho bloku, či spíše gheta, které bylo náhodně označováno jako "District 9-A." Byl to úsek, který vždy měl chuť opustit, ačkoliv nikdy neviděl jiný distrikt či jiný blok Districtu 9, který tuto rezervaci obklopoval. Přesto, všichni tu věděli, že jiné districty existují. Věděli to v kostech, stejně jako věděli, že jejich snění o svobodě je pouhým stínem v bezpočtu smutných příběhů.

Jediný, kdo se někdy ocitl za hranicemi Districtu 9, byl Minho. Byl to kluk, kterého tam poslali za svévolné chování, tak intenzivní, že ho nelze zcela popsat slovy. Na jeho záhadném odchodu něco bylo, co vzbuzovalo všem zvědavost. Do dvou dnů po odchodu do jiného districtu, se vrátil s tím slavným úšklebkem, co se mu nezměnil ani o trochu, užíval si pozornosti, kterou mu okolí věnovalo. Byl pro ostatní jakýmsi nepostižitelným bohem, a jeho příběh o "tam venku" byl velmi známý.

"Jak dlouho jste tu už v práci?" Chan se za chůze otočil a upřel svůj pohled do těch temných hnědých očí, které však nevydávaly žádný náznak emocí; byly skoro mechanické, jako by byly součástí robotických těl. Chodili spolu už dobrých několik minut, a Chan trpělivě čekal na jakoukoli reakci. Odpověď nepřicházela, což ho zlomyslně pobavilo, takže se usmál pro sebe a zase se vrátil k pohledu dopředu.

"Už jsem vám někdy řekl, že jste hrozný mluvky?" Chan se rozesmál a pokračoval: "Dokonce větší mluvky než Jisung, a to je co říct."

"Co o mně mluvíš? Slyším tě," ozvalo se z dveří okolo kterých Chan právě procházel. Zastavil se a upřel svůj pohled na majitele hlasu. Dveře vypadaly stejně jako všechny ostatní v této jednotvárné budově - bílé a železné. Jednou z věcí, které tu byly důležité, byla malá opotřebovaná cedulka uprostřed dveří, na níž bylo napsáno jméno: Han Jisung.

"Snad bys měl raději zůstat v posteli, protože spánek je teď to, co potřebuješ," staral se o svého přítele. Jisung byl nedávno potrestán měsíční prací na zahradě, a tato práce byla fyzicky náročná. Chan chtěl pro něj jen to nejlepší, protože věděl, jak důležité bylo, aby Jisung dostatečně odpočíval, zejména během výuky, kdy nesměl usnout, jinak bude těžce potrestán.

Chan věděl, že Jisung chce co říct, ale v tom okamžiku zazněl hluk, když jedna z bílých posil udělala hlasitý úder pěstí do dveří, u kterých se nacházel Jisung. Znělo to jako hromový výbuch, který prolomil ticho chodby. Chan okamžitě zareagoval tím, že se uklonil s omluvným gestem k bílé posile, i když věděl, že jsou nedostupní pro jakékoli slovní komunikace.

Potom pokračoval v cestě dál, nechávaje Jisunga za těmi dveřmi. "Stejně ho přes oběd uvidím," pomyslel si tiše, "pokud ho do té doby nepotrestají za jeho typické chování." Byla to konstantní hra, kterou mezi sebou hráli - Chan se snažil udržet Jisunga v rámci pravidel, zatímco Jisung se snažil o nekonečné pokusy o vytržnictví; prostě nedokázal zůstat poslušný, protože to nebyla sranda. A tak pokračovali v tomto tanečku, oba vědomi si, že to je jediný způsob, jak přežít v Districtu 9.