District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

36. Kapitola

BangChan sledoval své tři kamarády jak se rozešli chodbou zpět na plácek, kde se nacházel zbytek dětí a i Bílá posila. Changbin a Jisung prostě šli a bylo jim vše jedno, nejspíš už i měli nějaký plán jak na sebe nalákat pozornost, ale Minho byl nervózní, protože pokud si nepovede dobře jeho kamarádi mohu být ve velkém nebezpečí. Proto se před koncem chodby zastavil a naposledy se ohlédl na své kamarády, kteří vkládají svůj život do jeho rukou. BangChan se pokusil o úsměv, aby mu vehnal kuráž, ale dočkal se jen mírného přikývnutí.

BangChan se cítil hrozně, že tak moc ohrožuje své kamarády, ale jinak to nešlo. Pokud chtějí utéct, musí společně. Musí to dopadnout tak jak se domluvili – Všichni nebo nikdo. Z Minha vycítil nervozitu, i přes to že stál otočený zády a sledoval plácek před sebou. Dělalo se mu špatně z toho, když si uvědomil, že se kdykoliv může něco pokazit a tohle může být poslední moment, co své tři kamarády vidí – nebo alespoň jednoho z nich. Nechtěl myslet na to nejhorší, ale jeho mozek na to prostě myslel sám. Nechtěl přijít o nikoho, ale nikdy nevíte co se pokazí.

Felix si Chanova pohledu všiml a poplácal ho po zádech. Samozřejmě i on byl nervózní, ale kvůli svým kamarádům nasadil úsměv a snažil se na sobě nervozitu nedat znát. Chan mu za to byl vděčný, protože se mu hnedka lépe dýchalo.

Když už nebyl ani jeden z trojice v dohledu pustili se do akce. V tichosti procházeli chodbami a vyhýbali se každé osobě, která se v nich nacházela. Byli neslyšní jako kočky a to Chana překvapilo, protože tahle parta je věčně hlasitá a poutá na sebe všechnu pozornost; byl hrdý na to, co zrovna viděl a slyšel. Viděl čtyři kluky, kteří jsou odhodlaný udělat vše pro to, aby z District 9 odešli. Byl na ně pyšný.

„Seungmine!" Chan se otočil na Seungmina, když dorazili před dveře zdravotky, které byli jako vždy, když tam nikdo není, zamčené. Normálně Seungmin klíče nemá a jde dovnitř jen pokud tam je doktorka, ale při poslední výpomoci ohrozil svůj život a ukradl z šuplíku jeden z náhradních klíčů; kdyby ho v tu chvíli chytli, nejspíš by byl do kopky zavřený na dost dlouho a v nejhorším případě by ho zabili – ale na to nechtěl nikdo myslet.

Seungmin odemkl dveře a zavřel teprve, když byli všichni uvnitř – všichni až na Hyunjina, který se dobrovolně přihlásil jako hlídka na chodbě. Chan to nechtěl, ale on ho přemluvil s tím, že někdo venku bude muset hlídat a on by uvnitř stejnak akorát tak překážel, protože tomu nerozumí. Dveře možná byli zavřený a to jen pro případ, že by byli hlasití, tak aby je nikdo neslyšel, ale i přes to na ně Chan občas očkem pokoukl, jako by se ujišťoval, že je Hyunjin v pořádku, i přes to, že ho neviděl.

Felix pracoval na tom dostat se do počítače a Seungmin s Jeonginem zatím dělali něco u mikroskopu. Chan jen stál a své kamarády s pyšným úsměvem pozoroval. Všichni tak tvrdě pracovali a to ho až dojímalo; když s tím plánem přišel tak nečekal, že to všichni budou brát tak vážně.

„Myslíte, že si Changbin, Jisung a Minho vedou dobře?" zeptal se najednou Felix, čímž všechny zasatvil v tom co dělali a nalákal na sebe všechnu pozornost. Nechápal, co řekl špatně, proto se na všechny jen překvapeně díval. „Řekl jsem něco špatně?"

„Určitě ano, kdyby ne, tak tady už nejsme," odpověděl mu Seungmin, který ze všech vypadal nejvíc nervózní. Chan to chápal. Seungmin je vážně dobrý kamarád s Minhem a vždy se o něj bál, takže není překvapením, že i tohle je moment, kdy se o něj bojí. Chan jim jejich kamarádství vlastně i trochu závidě, protože tihle dva se možná často hádali a moc si nerozuměli, ale i přes to se mají doopravdy rádi a nedovolili by, aby se tomu druhému něco stalo nebo aby někdo o tom druhém jen něco špatného řekl. Jeden druhého vždy chránil, ale v pozadí...ne před ním.

„Tihle tři jsou v tom nejlepší, určitě si vedou dobře. Neboj se o ně," řekl mu Chan a pokusil se o úsměv, který by nevypadal nervózně. Bylo to těžký, protože je doopravdy dost nervózní, ale nejspíš se mu to na tu chvíli povedlo, protože se všichni vrátili do práce a Felixovu otázku nadále ignorovali.

„Pospěšte si, slyším doktorku a nezní nadšeně," Hyunjinova hlava se objevila ve dveřích a rozhodně nevypadal uvolněně, ba naopak, tak moc nervózního ho Chan nikdy neviděl.