District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

33. Kapitola

Bang Chan seděl ve své lavici a pozorně pozoroval své dlaně. Nekoukal na svou kůži jak si ostatní jeho spolužáci mysleli – byl rád, že si to mysleli a na víc se neptali a nezajímali se o něj. Ráno, když měl na starost čipování, doslova ukradl jeden přebývající čip. Přímo Bílé posile před očima. Prostě ho popadl a uklidil si ho do ponožky, když dělal, že si upravuje boty. Bílá posila mu to zbaštila a on díky tomu teď může čip vidět déle než na těch pár vteřin ráno, kdy je strká do stříkačky, aby očipoval osoby, které má napsané na papíře.

Nikdy nečipoval všechny. Vždy jen nováčky nebo ty, co tu jsou dlouho. S klukama se shodli, že po nějaké době čip přestane fungovat, proto občas musí očipovat někoho, kdo je tu už dlouho. Ale taky jim hlavou vrtalo, proč za tu dobu co tu jsou nebyli oni očipovaní znovu. Bang Chan ráno nikdy nemusel otvírat dveře se jménem jednoho z jejich kamarádů, což bylo zvláštní, protože čipoval dokonce osoby, které přijeli až po něm.

Prsty přejížděl po čipu a snažil se zjistit, co to vlastně má dělat. Čip byl však moc malý a pouhým okem nešlo zahlédnout, jak čip doopravdy vypadá. Buď by musel být hodně blízko, což by stejně nic neviděl, protože čím blíž by byl, tím rozmazanější by čip byl nebo by musel sehnat mikroskop a ten je v District 9 jen v jedné místnosti a to zdravotní laboratoř, kam nemá přístup ani Seungmin jakožto pomocník lékařky.

Takže má jen dvě možnosti. Buď se na čip vykašle a půjde v životě dál jako by se nic nestalo a nic neviděl nebo ukradne klíče lékařce a do místnosti se vkrade, jen aby zjistil, co je čip zač. V obou případech to dopadne tak, že nebude moc spát. V jednom kvůli zvědavosti a ve druhém kvůli nervozitě, že ho chytí a nepovede se mu to.

„Nejspíš bych na ten čip měl zapomenout, stejně mi nic neřekne ani když uvidím z blízka, co to vlastně je," pomyslel si Chan v duchu. Nelhal si, rozhodně by mu to nic neřeklo, protože IT se tady nevyučuje. V celém District 9 je jen dva viditelný počítače; v knihovně a na zdravotce. V obou případech jen aby zapisovali důležité informace. V knihovně, aby se zaznamenávalo, kdo si vzal jakou knihu a jaké knihy knihovna má a na zdravotce, aby se psalo kdo utrpěl jaká zranění a jak se mají léčit.

Chan si najednou vzpomněl na nejvíc důležitou informaci. Prudce se postavil, až na zem spadla židle, na které seděl a prázdnou rukou praštil do stolu – nechce přeci zničit čip, který mu může prozradit, co se tady děje; a nebo bude naprosto k ničemu a nic se nedozví.

Jeho spolužáci se lekli, když Chanova židle dopadla na zem a samozřejmě nechybělo ani to, že se na něj všichni zvědavě podívali. Nebylo zvykem, že by na sebe Chan takhle upozorňoval. Většinou ho ostatní slyšeli jen během hodiny, když odpovídal na otázku nebo když byl s jeho partičkou, to se vždy dokázal rozkecat. Jeho spolužáci si vlastně ani nepamatují, kdy ho naposledy slyšeli promluvit víc jak dvě věty.

A na co že si Chan vzpomněl? Co byla ta důležitá informace? Při obědě se bude muset domluvit s partou a budou se muset vkrást na zdravotku, protože potřebují mikroskop a počítač. Nemusí všichni, ale dvě osoby rozhodně musí. První je Seungmin, který umí s mikroskopem a je z party nejchytřejší, takže snad přijde na to, co se děje. A druhou osobou je Felix, protože ten jako jediný umí s počítačem. Chan neví jak je to možné, protože je na počítač nikdy moc nepouští – párkrát byli na počítači v knihovně během vyučování, jinak ne – ale Felix nějakým způsobem je hodně dobrý v IT technice, a proto je důležitý. Chan se tedy pak musí domluvit se Seungminem a Felixem jestli jsou vůbec ochotní takhle riskovat. A doufá, že ano, protože tenhle čip může být jejich propustka ven.