District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

30. Kapitola

„Neuvěříte, co se mi včera stalo," začal Minho hnedka jak dosedl se svým obědem ke stolu ke zbytku jeho kamarádů. Dostal se do jídelny mezi posledními, protože si ho učitelka zastavila a chtěla s ním probrat jeho špatné chování a jeho následky – protože každý viděl, jak jeho chování ovlivnilo Hyunjina, který díky tomu musel do Kopky taky. Všech sedm se na něj tázavě podívalo, ale nic neříkalo. Věděli, že Minho začne sám, i kdyby to nechtěli slyšet, nemělo by cenu nic říkat, on by to stejnak řekl.

„Bílá posila mi uprostřed večera vtrhla do pokoje," vypálil ze sebe Minho potichu, aby to nikdo, kromě jeho kamarádů, neslyšel. Po tom, co to dořekl se ještě rozhlédl, jestli doopravdy sedí samy a nikdo kolem neslyší o čem se baví.

„Cože?" vyjekl BangChan.

„A to se ti nic nestalo? Nic ti neudělali?" zeptal se najednou Seungmin, který seděl naproti Minha. Hnedka ho začal zkoumat pohledem, jako by hledal nějaká zranění, nějaké modřiny, které včera ještě neměl, ale z toho co viděl nepoznal nic. Nic nového na sobě neměl.

„Nepřišli mě zmlátit ani nic podobného," zakýval hlavou Minho, „doslova mě unesli z pokoje."

„A kam tě odnesli?" zeptal se Jisung.

„Moc únos to nebyl, když seš tady," uchechtl se Changbin.

„Odnesli mě do místnosti, o které jsem neměl ani páru, že tady je. Měla jen dvoje dveře, úplně bez oken a v místnosti byl jen gauč a křeslo. Posadili mě na křeslo a brzy přišel," pokračoval Minho. Jeongin si vyměnil pohled s Hyunjinem a zase se vrátili k Minhovi. Felix nahlas polknul a BangChan vypadal, že brzy vystartuje na Bílou posilu, která se nacházela v rozích jídelny.

„Kdo?" zeptal se Hyunjin.

„Ten zmrd, který nás tady zavřel," odpověděl mu Minho.

„Cože?" vyjekl Jeongin.

„Ty ses potkal s ředitelem?" zeptal se Changbin.

„Ne, že bych se s ním chtěl potkat. Zvolal si mě k sobě a Bílá posila mě k němu hrubou silou dotáhla," opravil ho Minho, ale přikývl. Do teď na sobě cítil jejich ruce, jak ho drželi v podpaží a táhli tmavými a tichými chodbami.

„A dozvěděl ses něco?" zeptal se BangChan.

„Ví o tom, že chci utéct, ale nevypadal, že by mu to vadilo," odpověděl mu Minho. Mohl zalhat, nemusel mu tohle říkat, protože věděl, že BangChan nebude chtít riskovat a útěk zatrhne, ale chtěl to říct. Nechtěl před kamarády lhát, ne tolik. „A taky, že chce naší věrnost, proto tu prý jsme," dodal ještě.

„Pokud ví o tom, že chceme utéct, tak bych to nedělal," Minho měl pravdu, BangChan nebude chtít utéct, „Bůh ví, co by nám udělal."

„Pokud už to ví, tak nás může nechat zabít klidně i teď," namítal Jisung.

„Pravda, pokud o tom ví, tak proč by Minha nechal jen tak odejít?" dodal Seungmin.

„Jen tak to nebylo. Bylo to dost násilím, ale to je teď jedno," zamumlal Minho.

„Pokud ví, že chceme utéct, tak musíme utéct," přidal se Felix, „musí to být promyšlené a musí to být ten nejlepší útěk, který kdy byl."

Všichni se po Felixově větě podívali na Minha, který seděl s úsměvem na rtech. Rád pozoroval své kamarády a dneska dvakrát tak tolik. Dneska věděl, že je tato sedmice jeho kamarádů na jeho straně a budou ho následovat všude, i kdyby to znamenalo jistou smrt. Nepřeje svým kamarádům smrt, ale byl rád, že se na své kamarády může spolehnout. Po tomhle rozhovoru věděl na sto procent, že jim může věřit, že se jim může svěřit se vsím.