District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

31. Kapitola

„Minho, ale je ti jasný, že sami to nezvládneme?" zeptal se Changbin svého kamaráda, když při volné chvíli seděli na kraji hřiště v kolečku. Seděli tak už pět minut a nikdo neřekl ani slovo; všichni jen seděli s očima upřenými do země a myšlenkami byli někde jinde.

„Budeme muset," odpověděl mu Minho hnedka. Zvedl zrak a podíval se Changbinovi do očí. „Nerad to říkám, ale kromě vás nikomu jinému nevěřím." Svá slova zpečetil tím, že po jejich vyřknutí se rozhlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá.

„Minho má pravdu," souhlasil Bangchan, „Bůh ví, co jsou ostatní zač. Žijeme tady s nimi dlouho, ale popravdě o nich nic nevím. Bude lepší, když to necháme jen v tomhle našem osmičlenném kroužku a nikomu nic neřekneme. Vím, bude to těžký, osm z nás bude muset utéct a nejspíš čelit desítkám Bílých posil. Hodila by se pomoc, ale ta pomoc by akorát znamenala, že i oni by se museli dostat pryč. Takhle je to nejlepší, bude to těžký, ale bude to nejlepší."

„Jen naše malá rodinka," zašeptal Jeongin pro sebe. Nechtěl, aby to někdo slyšel, ale slyšeli to všichni. A všichni se nad slovy nejmladšího usmáli. Jisung ho rychle objal – rychle, aby Bílá posila nezasahovala.

„Naše malá rodinka," zopakoval Hyunjin.

„To zní dobře," přidal se Seungmin. Nejmladší se nemohl přestat usmívat. Bylo mu trapně, že ho slyšeli tahle slova vyřknout nahlas, ale zároveň se cítil skvěle, protože všichni souhlasili. Pro Jeongina je tahle parta rodinou, protože tu svou pravou si už nepamatuje. Nikdy neměl mámu nebo tátu, a pokud ano, tak na ně nemá vzpomínky. Všechny ty vzpomínky nahradilo sedm bláznivých kluků, kteří se nebáli obětovat pro toho druhého; Jeongin byl rád, že je má po svém boku.

„Možná bych to neměl říkat, protože je to předčasný a nevíme, co se stane, ale," začal Jisung, čímž si vysloužil pohled od všech. Na všechny se pozorně podíval a očima skončil právě na nejmladším, „Pokud umřeme, jsem rád, že umřu vedle vás. Že umřu s vámi."

„Nikdo neumírá," namítal Felix.

„Nikdy nevíš, co se stane. A pokud nastane nejhorší scénář chci, abyste věděli, že jsem rád, že jsem ty roky tady mohl strávit právě s vámi."

„Myslím, že Jisung právě řekl to, co si myslíme všichni," dodal Minho, „díky, že to nemusím říkat já, ještě bych si zkazil reputaci." Na to se všichni zasmáli.

„Ty víš, jak zkazit atmosféru," praštil ho do ramene Changbin.

„Spíš jí ulevit, bylo to až moc vážné," Minho se stále smál.

Kdyby jen tahle parta osmi kluků věděla, jak moc znamená pro ostatní. Kdyby věděli, že je každý volný chvíle sleduje tolik dětí a tolik dětí k nim vzhlíží, možná by si to rozmysleli a svůj plán řekli všem a utekli by spolu. Možná by se jim podařilo zničit systém, kdyby to řekli všem. Jenže tahle osmice věřila jen své rodině a bohužel pro ostatní, oni do té rodiny nepatřili. Možná kdyby se nebáli a za osmicí zašli a představili se, možná by to bylo jiné. Jenže v District 9 už se utvořili takové skupinky kamarádů, že nováčci to mají těžké. Většina nováčků se baví spolu, protože nikdo jiný krom jiných nováčků se s nimi nechce bavit. Všichni by se ale chtěli bavit s touto osmicí.

Každý zažil Minha, když porušoval pravidla, a každý k němu díky tomu vzhlížel. Každý vždy viděl jak se sedm kamarádů stará o jejich nejmladšího. Každý vidí Seungminovi pohledy na Minha, když provádí něco špatného a každý chce někoho, kdo se o ně bude bát stejně. Každý se chce usmívat jako Jisung, ale nejde jim to, protože každý ví, jak hrozný život žijí a nedokáží se proto usmát. Každý zná Felixe a jeho veselou povahu. Každý zná Changbina a jeho sílu, všichni ví, že s ním se nikdy do bitky nedostat. A každý viděl Bangchana jak sedmici svých kamarádů sleduje s pyšným úsměve na rtech. Bangchan byl jejich leader už od pohledu, vypadalo to na Minha, ale vždy to byl Bangchan. Minho dokáže ostatní vyhecovat, ale Bangchan je ten, který je všechny udržuje pohromadě. Bez Bangchana by se osmice dávno rozpadla.