District 9 // BOOK 1 [Stray Kids] ✔

28. Kapitola

Minho ležel klidně na posteli a spal. Pravidelně oddychoval a po dlouhé době i celkem rychle usnul a dokonce neměl žádný noční můry. Doslova si ten spánek užíval, a to i bez toho aby si to uvědomoval. Bohužel z toho nádherného spánku ho vyrušila Bílá posila, která rozrazila dveře a Minha doslova probudila šokem – chytili ho za ruce, trhnutím zvedli do vzduchu a rozešli se ven.

Minho nechápal, co se děje. Kopal kolem sebe nohama, ale nemělo to žádný účinek. Bílá posila byla o hlavu vyšší a silnější, takže Minha táhli tak, že měl nohy ve vzduchu: moc s nimi nesvedl. Taky křičel, ale i kdyby někoho probudil, jak by mu mohl pomoc? Nijak, protože pokoje jsou zamčený. Max by mohli přitlačenýma ušima na studených dveřích poslouchat Minhův křik, jak se pomalu oddaluje, jak zachází dál a dál.

Když takhle Minha táhli minule bylo to, protože ho přesouvali do District 8, proto se Minho bál a snažil se vyvlíknout. Neví, co by udělal pak, protože utéct by nemohl, ne bez kamarádů a hlavně netuší jak. Jedno však věděl jistě. Nechce se tam vrátit. Nechce do District 8. Nechce si tím vším znovu projít. Jizev má dost, nechce další. Nechce být ještě víc ublížený na psychice.

Dotáhli do bílé místnosti, kde v životě nebyl. Ani nevěděl, že taková místnost se v District 9 nachází. V místnosti byl gauč a křeslo, vše do bílé barvy a víc se v místnosti nenacházelo. Místnost neměla ani okno, jen dvoje dveře které byli přímo naproti sobě.

Bílá posila Minha posadila na gauč a stáli kolem něj, aby nemohl nikam utéct. Byli jen dva, ale Minho by si nedovolil ani na jednoho, takže nemělo cenu mu takhle narušovat soukromý.

„Vy dva, dejte si voraz," ve dveřích, těch druhých, ne v těch, ze kterých vešel Minho, stál starší pán s tmavými brýlemi na nose a s podivným úsměvem. Bílá posila ho poslechla, od Minha se odtáhla a postavila se ke dveřím. „Omlouvám se za ně, ale jen dělají svou práci," chlápek se stále usmíval a posadil se na křeslo.

„Co jste zač a co tady dělám?" zeptal se Minho naštvaně. Bylo mu jedno, že se mu něco stane, jen chtěl znát odpovědi a tenhle chlápek vypadal, že je má.

„Klídek mladíku," chlápek se zasmál, „odpovím ti na tvé otázky, pokud mi ty odpovíš na tu mou." Minho zavrčel, ale nic neřekl, čekal na otázku – pokud chce odpovědi, bude muset dělat, co mu řekne. „Ještě před tím, můžete nám dát soukromí?" chlápek se otočil na Bílou posilu.

„Ale pane Sub-" začala jedna z posil.

„Žádný ale. Budu v pořádku, zmizte," s těmito slovy Bílá posila odešla z místnosti.

„Takže ti zmrdi přeci jen mluví," zamumlal pro sebe Minho a uchechtl se.

„Mluví a někdy až moc," přikývl chlápek, „teď, ale k otázce," naklonil se blíž k Minhovi, který se nenamáhal a prostě seděl rozvalený, přes půlku gauče, „chystáte útěk? Revoluci? Nebo cokoliv jak tomu říkáte?"

„A proč bych vám to měl říkat?" odpověděl mu Minho otázkou. Chlápek se pro sebe usmál, jako by tuhle odpověď čekal.

„Čekal jsem to, seš tvrdý oříšek Minho," začal, „už, když jsme tě sem přivedli věděli jsme, že budeš nejtěžší a potvrdilo se nám to. Seš naše mistrovské dílo, jsem pyšný na to, co z tebe vyrostlo."

„Nevím, co na to mám říct. Vy zmrdi jste mě doslova unesli."

„My a unést tě? Nemel nesmysli. Neunesli jsme tě, tvoji rodiče nezvládali tvou výchovu, stál jsi je moc peněz a tak jsme tě od nich odkoupili," vysvětlil chlápek, „už jsme tu měli osobu dosti ti podobnou. Byl z District 5, bylo mu 22, když jsme ho tam přesunuli a do 50 dnů naplánoval útěk. Víš, co se mu stalo?"

„Podařilo se mu utéct?"

Chlápek se jen zasmál, „ptej se, ale odpovím jen na jednu otázku."

„Už se nemusím ptát kdo jste, sám jste mi to řekl," ušklíbl se Minho, „jste ta svině, co to tady vede a dělá z nás doslova otroky. Zeptám se proto na tohle, co po nás chcete?"

„Není to zřejmé? Chceme vaší věrnost," odpověděl mu chlápek. S těmito slovy do místnosti vešla Bílá posila a Minha odvedla zpět do pokoje. Poslední, co Minho slyšel byl ten otravný smích toho chlápka.