Anna jen ležela a snažila se uspořádat si myšlenky. V místnosti byla sama, Valentino šel pro nějaké jídlo. Ona osobně měla také hlad, a velký.
Moc nevnímala okolí kolem sebe. Byla naprosto zaneprázdněna svými myšlenkami, takže si nevšimla, že se dveře otevřely. Uvědomila si to až ve chvíli, kdy na ni někdo promluvil: ,,Dlouho jsme se neviděli, Anno.''
Dívka okamžitě věděla, kdo to je. Bohužel kvůli zraněním se nemohla zvednout, aby nově příchozího mohla pořádně obejmout. Dotyčný to však věděl a tak přešel k posteli a usmál se na ni. Ona mu úsměv oplatila a pak tiše dodala: ,, Ahoj Angele.''
Vůbec se za tu dobu, co se neviděli, nezměnil. Stále stejné sako, nebo, co to bylo, a pořád ten samý rošťácký úsměv na tváři.
,,No, teď už chápu, proč jsem tě dlouho neviděl,'' řekl a prohlížel si ji od hlavy až k patě.
,,Ani mi nemluv. Ale neměl by si jít pryč? Aby tě tu Valentino nenašel?'' zeptala se ho s obavou v hlase.
,,Nah,'' mávl nad tím rukou, ,,ten už mě tolikrát zmlátil, že už je mi to celkem jedno. Hlavně jsem tě chtěl vidět a taky jsem se tě chtěl zeptat, co se stalo.''
Anna si povzdechla. Chvíli se na Angela jen koukala, ale potom spustila. Řekla mu vše, co se dělo potom, kdy s ní praštil o zeď, až po dobu, kdy ji odnesl z toho sklepa a násilně ji umyl, ošetřil a převlékl.
Angel dlouho nic po dokončení vyprávění neřekl. Srovnával si veškeré informace, které dostal. Věděl, že Valentino k ní asi něco cítil, ale potlačil to a nebude chtít přiznat, že tomu tak někdy bylo. Chce totiž díky ní dostat vyšší postavení. Byl první overloard, který má člověka jako domácího mazlíčka. To je novinka. A ještě kdyby si ji vzal, tak to by byla třešnička na dortu. Ne! Musí s tím něco udělat. Buď ho nějak dokope k tomu, aby si to přiznal, že v něm někdo poprvé probudil city, nebo jí pomůže zdrhnout. Tak, tomu se říká plán. Sice ještě neví, jak ho provede, ale on to vymyslí.
To mu už se mu ale v zorném poli objevila ruka: ,,Haló, země volá Angela. Angel, ozvěte se nám.''
,,Jo, jo jsem tady. Promiň jen jsem se zamyslel,'' vymluvil se rychle.
,,To je v pohodě, ale radši už běž, '' řekla Anna trochu smutnějším tónem.
,,Co? Proč?'' nechápavě se po něm podíval. Nikdy by do ní neřekl, že by ho vyhazovala.
,,Za chvíli tady už bude Valentino a já..,'' hlas se jí zlomil, ,,nechci, aby ti ublížil. Radši to schytám já než ty,'' řekla a usmála se na něho.
Angel si však všiml, že se jí koutky úst trhají v bolesti a dělá vše proto, aby se jí tvář nezkroutila do úšklebku.
Nechtěl, aby se dívka namáhala a tak se zvedl a jen se podíval na ležící dívku: ,,Zase se uvidíme. To ti slibuji.''
Dívka jen jemně přikývla a lehce mu pokynula, aby už šel. Měla neblahé tušení, že můra tu bude co nevidět.
Pavouk tedy opustil dívku a šel chodbou dál do útrob budovy. Chtěl být z tohohle místa, co nejdřív pryč. Po chvíli však uslyšel klapání bot. Okamžitě věděl, kdo to je. Rychle se tedy schoval za nejbližší roh a jen pozoroval Valentina, jak kolem prochází. Mohl však slyšet, co si brblal pod nosem: ,, Sakra, co mám dělat. Skoro umřela a ten kretén tady furt ještě je. Sakra, sakra, sakra.......,''to už se ale vzdaloval od Angela.
,,Hmmm. Tak to je zajímavé. Takže i on se bojí toho hajzla, co Annu takhle zřídil. Možná, že to je ta slabina. Musím jít za Alastorem a zeptat se ho na všechno ohledně smlouvy s člověkem. Třeba tím na něco přijdu," pomyslel si a místo toho, aby šel hlouběji do budovy, šel nejkratší cestou ven.
Dívka za celou dobu neudělala ani jeden pohyb. Její tělo jí to nedovolilo a vlastně....nechtěla naštvat démona. Třeba by jí nedal ani jídlo, u něho si nikdy nebyla jistá, jak zareaguje. Už se začala pořádně nudit z koukání do stropu, když do dveří vešel Valentino.
,,Ahoj zlatíčko, doufám, že si se beze mne tady nenudila~.''
Anna se na něho podívala jen skelnýma očima. Můra se trochu lekla. Vypadala totiž jako mrtvola. Skoro, jako by z ní vyprchal veškerý život a před ním byla jen prázdná skořápka.
Radši ale její stav nekomentoval, místo toho přešel k posteli a zkoumal polohu, ve které byla. Stále stejná poloha jako před tím, než opustil místnost. Jen nad tím zakroutil hlavou.
Jídlo, které donesl, položil na stůl u postele a upravil polohu dívky tak, aby ji mohl nakrmit. Nekladla žádný odpor, takže se mu pracovalo dobře. Hned poté, co jí měl lehce opřenou o svou hruď, si vzal talíř s vývarem ze stolu a začal jí tím pomalu krmit. Trvalo dlouho než byla sytá, ale stálo to za to. Aspoň už po dlouhé době měla nějaké pořádné jídlo.
Valentino ji opět dal do té správné polohy a najedl se sám. Anna jen čuměla do stropu a pomalu usínala. Kdo by taky neusínal, když je po dlouhé době zase na měkké posteli a v žaludku má teplou polévku.
Když démon dojedl posunul Annu trochu na posteli a lehnul si za ní.
Jí to však moc příjemné nebylo. Chtěla se od něho odsunout ale on jí to nedovolil: ,,Buď ráda, že spíš na posteli. Tak lež a nedělej tady kraviny,'' sykl jí do ucha a přisunul si ji ještě blíž.
Na to už ale Anna radši nereagovala a snažila se usnout. To se ani nemusela moc namáhat, protože po pár minutách skutečně usnula.
Poslední, co na mysli měla byla slova: ,,Musím se naučit symbióze."
ČTEŠ
Hell like prison
Fanfiction[fanfiction Hazbin hotel] Anna si žije báječný život. Má rodinu skvělou kariéru před sebou a nechtěla by nic měnit. Jednoho dne však její rodina onemocní a ona se snaží najít pomoc. V živém světě jí však nikdo nic pomůže a tak si pomoc najde někde...
