Hell like prison

34.Dárek

Dívka zůstala sedět s otevřenou pusou dokořán. V krabičce, kterou měla položenou na klíně, se nacházel krásný náhrdelník. Řetízek, na kterém byl pověšený krystal, byl z bílého zlata a sám krystal měl úchvatné barvy. Na první pohled se totiž zdál černý, nevýrazný a nijak moc pěkný, když ho však Anna opatrně vyzvedla z krabička a nechala skrz něj prosvítat slunce, celý krystal náhle ožil. Začala v něm prosvítat rudá a vypadalo to, jako by se uvnitř něj nacházela sopka, ze které vytékala žhavá láva.

Tohle sebralo Anně všechna slova. Čekala všelicos, ale rozhodně na tom dlouhém seznamu možných dárků nebyl takovíto úchvatný náhrdelník. Němě vzhlédla k vysokému démonovi, aby spatřila velký zubatý úsměv roztažený po celé jeho tváři. 

,,Tak co? Líbí?" optal se jí pobaveně.

,,Hrozně moc," rozzářila se Anna, ,,jak jsi věděl, že mám ráda tenhle typ šperků?"

,,Pff, snadné. Stačilo se pořádně podívat do tvé mysli. Našel jsem spoustu věcí, co máš ráda, ale většinu z nich jsi už v životě někdy dostala. Tohle byla jediná věc, kterou jsi si ze všech nejvíc přála, ale nikdy jsi ji nedostala. Proto jsem se rozhodl ti ho dát," usmál se na ni.

,,Počkat," zarazila se Anna, ,,já myslela, že mi dáš něco, co bude souviset s životem dospělých. Proč si nic takového neudělal?" optala se ho s lehce zdviženým obočím.

Úsměv můry ještě o něco vzrostl. Sklonil se k dívce tak, aby jejich oči byly v jedné linii: ,,Jelikož na to bude ještě spousta času. Chtěl jsem ti ukázat, že i já dokážu být milý, když budeme spolupracovat," zašeptal tichým hlasem.

V ten moment udělal Annin žaludek salto vzad a pro velký úspěch i salto zpět. Začala mít pocit, že ho opravdu jeden den zabije, ale když se nad tím zamyslela, měl pravdu. Kdyby mu tolik neodporovala, byl by k ní milejší. Hned se ale při této myšlence okřikla, věděla až moc dobře, co by se stalo, kdyby se podřídila. Pak si ale vzpomněla na dárek, který schovala pro můru. Opatrně položila svůj náhrdelník na postel a vydala se pro něj za doprovodu nechápavého pohledu démona. Když ho držela ve své náruči, vydala se zpět k můře a bezeslova se sklopenou hlavou mu ho předala.

Valentino byl celkem dost překvapený. Nečekal, že by mu něco dala poté, jak se k ní celou dobu choval. Nechtěl ale tuhle chvíli zahodit, proto se s pohledem upřeným na balíček ve svých rukou posadil na postel.

Velice opatrně, skoro jako by se bál, začal z krabičky odstraňovat balící papír. Začal být docela nervózní, když uviděl kartonovou krabičku a měl pochyby o tom otevírání. Nakonec ale zvedl to víko, co od něho oddělovalo obsah krabičky. Když spatřil obsah, na tváři se mu vystřídalo několik emocí. Anna měla možnost je i dokonale cítit. Nejdřív šok, poté překvapení následované potěšením. 

Vzhlédl k Anně a na tváři měl lehký úsměv: ,,Můžu vědět, jak tě to napadlo?'' optal se jí s pozvednutým obočím.

Dívka se usmála: ,,Furt tě s něčím podobným vidím, tak jsem se rozhodla, že ti jeden dám.''

Můra sklopila hlavu zpátky ke krabici a vytáhla z ní náramek. Byl jednoduchý, ale zároveň hodně složitý. Valentino si jej dal na ruku. Tenké zlaté řetízky připojené k prstenům se táhly k zápěstí, na kterém se nacházel tlustší zlatý náramek, do kterého byla vyrytá můra.

Dívka nedokázala říct, proč mu vybrala zrovna tenhle dárek. Dalo by se říci, že to byla nějaká intuice, ale zároveň s ním chtěla být zadobře. Přece jenom hrozí, že s ním tady skončí navždy.

Nechala můru ať se kochá svým novým šperkem a sama se vydala ke konferenčnímu stolku, kde nechala položené dárky od Angela a Cherry.
Posadila se na pohovku a pomalu je začala rozbalovat. Nejdřív rozbalila dárek od Cherry. Uvnitř krabičky se nacházely zlaté kruhy do uší. Annu to velice potěšilo, protože měla uši několikrát propíchnuté, takže se do nich aspoň mohla něco dát.

Poté si vzala dárek od Angela. Ten dárek jí vyrazil dech. Byl to náramek, na kterém byl připojený barevný kamínek. Měl podobnou barvu, jako ten krystal, co jí dal Valentino.

Dívčin úsměv zakolísal. Tak trošku jí to potvrzovalo její teorii o tom, že přátelství s Angelem je jen další špinavý tah od Valentina. Nechtěla si tím ale kazit náladu. Vyměnila své staré náušnice za ty nové a na zápěstí si připnula náramek. Poté do rukou vzala náhrdelník.

,,Chceš to připnout?"

Dívka přikývla. Valentino si za ní stoupl a připnul jí ho. Pak se ale přiblížil k jejímu uchu.

,,Neber to, že je všechno špatně. Věř mi, že se tady budeš mít dobře. Sice už nebudeš tak zajímavá pro veřejnost, ale stále budeš po mém boku. A já nenechám nikoho, aby se na tebe jen podíval. Se mnou....budeš v bezpečí,'' a políbil ji na krk.

Anna se nad tímto gestem otřásla, ale nic neřekla. Až moc jí to mrzelo. To pouto ji navíc znemožnilo dostat se do nebe. Furt si ale opakovala, že zachránila rodinu.

Další jejich program byl, že rozbalí dárky od Voxe a Velvet. Anna nevěděla, čím to je ale oba dva se trefili.
Od Velvet dostala plyšáka a od Voxe sluchátka. A ty byly mnohem lepší než ty její staré. Měla zcela jasnou představu, jak si v noci lehne na sedačku s novými sluchátky a s plyšákem vedle sebe. Očividně to bude její nejlepší kamarád.

Valentino měl však poté práci. Opět. Zavedl ji tedy do své kanceláře a zamknul ji tam.

Dívka stála uprostřed místnosti a snažila si srovnat myšlenky. Věděla ale, že nejlepší co teď může udělat, je zjistit něco víc o poutu. Potřebuje vědět, co to s ní udělá pokud zemře.
Ty informace, co jí dal Valentino nejsou úplné. Navíc jí je podává jen, jak se to hodí jemu.

Vydala se k jeho stolu. Tentokrát tam byly všechny papíry. Sedla si na jeho židli a začala se jimi prohrabávat. Většinou se ale jednalo pouze o účetnictví. Povzdechla si: ,,Takhle to nejde. Vždyť ta stránka byla stará a vypadala, že ji odněkud vytrhl. Pokud schoval papír, může tu být někde ta kniha."

S novou nadějí se začala rozhlížet okolo sebe, aby mohla najít nějakou podezřelou starou knihu. Na stole nic takového neviděla, a tak začala prohrabávat šuplíky. Většinou tam však byly poházené sexuální hračky. Ty okamžitě s nechutí zavírala. Poslední šuplík byl ale zamčený.

,,Bingo," usmála se, ,,To je, jako by mi přímo řekl ,hele tady máš další informace'."

No jo, jenže jak se dostat dovnitř? Zvedla oči od šuplíku a rozhlížela se po místnosti, zda by někde neuviděla něco, čím by to mohla otevřít.

,,Anno ty seš blbá! Copak si myslíš, že klíč nechá někde tady, aby jsi si prostě přišla a našla něco, co on nechce, aby někdy spatřilo světlo světa?" v duchu si nadávala.

Pak ji ale napadlo, že by šuplík mohla otevřít jinak. Ve vlasech měla spoustu spon, jelikož její vlasy byly neposedné a věčně jí padaly do očí. Opatrně jednu tedy vytáhla a prohlížela si ji v dlani. Nikdy nic takového nedělala a ani nevěděla, jak by se to mělo dělat.

Nakonec jen pokrčila rameny: ,,Hokus, pokus."

Sklonila se k šuplíku a sponu zastrčila do zámku. Věděla, že v zámcích se nachází něco jako páčka, která když se pohne, tak se zámek odemkne.

Pořádně se dívala dovnitř, až uviděla tu ''páčku''. Soustředila se na ten bod a vší silou zatlačila na páčku.

Ozvalo se cvaknutí.

,,Jo," radovala se Anna, ,,Odemkla jsem to!"

V tu chvíli se však zarazila. V místnosti se totiž začal objevovat rudý kouř.

,,Ty ty ty.....," ozvalo se.

Dívka se rozhlédla okolo a pak se podívala zpátky na šuplík.

,,Aaa doprčic.''