Hell like prison

9.Horší než smrt

!VAROVÁNÍ: KREV, MUČÍCÍ SCÉNY!

Anna se třásla strachy před postavou v kápi. Neviděla nic jiného než její rudé oči, které jí snad viděly skrz oči až do hlavy.

Osoba měla neúprosné tempo chůze. V rukách si stále pohrávala s bičem, jako by už teď přemýšlela o tom, co bude dělat.

Anna už třesoucími rty chtěla pronést otázku, co od ní žádá, ale než to stačila udělat, dostala silnou ránou do hrudníku.

Dívka zakřičela. Tělem jí projela tak prudká bolest, že měla pocit, jako by ji oblizoval oheň.

Stvoření to ale ještě více potěšilo. Nastolil neúprosné tempo a bičoval ji do náhodných částí těla. Každá rána připomínala jehlu, která se neúprosně zabodávala a posílala svůj jed dál.
Brzy ale tento mučící nástroj omrzel a tak šlo stvoření pro jiný.

Tentokrát to byly vrhací nože.

Neznámý se ledabyle postavil před spoutanou Annu a jen tak si s nimi pohrával, když se rozmáchnul a hodil.
Zvuk čepele zarývající se do masa následoval další křik.

Pro dívku to bylo, jako by přecházela do agónie.

Neměla však čas zvyknout na bolestnou ránu v rameni, jelikož následoval další nůž. Tentokrát se trefil do stehna. Trefil se těsně nad tepnou, za což byla dívka ráda. Kdyby to byla tepna, nebyla si jistá, že by se dožila dalšího rána.

Bylo také překvapující, že ta osoba věděla, které ty body musí zasáhnout, aby způsobila takovou bolest. Pokaždé když se trefila, bolest nezasáhla jen ten daný bod, ale také zbytek těla.

Dalších několik hodů stačilo k tomu, aby tělo dívky připomínalo jehelníček, ze kterého trčí jehle.

Anna se vznášela nad stranou střízlivosti a nad sladkou nevědomostí. Její tělo ji prosilo, aby omdlela a tiše si tohle mučení vytrpěla, jenže mozek radil být vzhůru a stále odporovat. Bohužel zničené tělo začalo mít převahu.

Stvoření stále zkoušelo, kterou zbraň na dívku použít, ta to ale vnímala jen málo. Křičela to, ano, ale cítila, jak jí hlasivky slábnou, jak jazyk přestává rozumět instrukcím a chce pouze všechno přetrpět.

Anna nevěděla kolik je, ale podle toho, jak se stvoření usmívá, zřejmě ještě bylo času dost.

Už to bylo snad dvě a půl hodiny, co jí tady trápil. Skoro už neviděla. Přes řasy jí tekla krev, která celý výhled rozmazávala. Kolem kotníků a zápěstí měla modřiny a škrábance od marných pokusů se osvobodit od chladných okovů.

Hlasivky sice stále měla, ale už to byly jen bublavé zvuky, co opouštěly její ústa.

Z jejího oblečení toho moc nezbylo. Vzhledem k tomu, že její trýznitel se vyžíval v ostrých zbraních.

Už se také pokusila omdlít, jakmile se tak ovšem stalo, vylil na ni kbelík studené vody a to jí přivedlo zpět do reality.

Začalo toho být na ni moc. Už toho více nedokázala snést. Vzhledem k jejímu věku a vzhledem k tomu, že byla pouhým člověkem.

,,P-p-prosím už......už mě nechte n-n-na pokoji,'' pronesla tiše.

Stvoření se zastavilo nad vybíráním té správné zbraně a zachichotalo se.

,,Opravdu si myslíš, že přestanu? Opravdu si myslíš, že vzdám příležitosti ublížit jednomu z nejukrutnějších vládců? '' a otočil se na Annu.