Hell like prison

33.Varování

Anna měla krásný sen, který se ovšem postupně změnil v noční můru. Byla zpátky se svou rodinou. Smála se s nimi a užívala si jejich společnost. Náhle však vše kolem nich zrudlo a její rodina se začala rozpadat v prach, jako když vhodíte noviny do krbu. Zůstala zcela sama uprostřed rudé nekončící barvy. Pak ale ucítila zvláštní pocit lehkosti a když pohlédla na své dlaně, zatímco její tváře byly potřísněné slzami, viděla, že se rozpadá stejně jako její rodina. Celé její tělo se začalo měnit na popel a vítr jej vál dál do dálky. Když už z celé dívky zůstalo jen oko, v dálce, v té rudé barvě, spatřila postavu usmívající se na ni velkými ostrými zuby. Poté se ale rozpadly i poslední části jejího těla a celou ji pohltilo okolí.

Dívka čekala, že když teď otevře oči, spatří pokoj Valentina a bude ráno, jenže ona se místo v pokoji, probudila na zcela bílém nádraží. Ležela na podlaze a nikde v dohledu nebyla žádná jiná živá bytost, a dokonce ani ty vlaky nikde nebyly slyšet. Anna se posadila a pořádně se kolem sebe rozhlédla. Na jedné z laviček, kterých si do té doby nevšimla, seděla osoba zahalená celá do černého pláště. Dívka chvíli váhala zda má onu osobu vůbec oslovovat, nebo ji ignorovat, ale nakonec se rozhodla jít za ní, kdo ví, třeba zná cestu, kterou by se mohla odtud dostat.

Ze sedu se tedy zhoupla do stoje a pomalým rozvážným krokem se vydala k oné osobě. U lavičky se zastavila se velice opatrně se posadila vedle ní. Teprve když byla usazena, si začala osobu sedící vedle ní prohlížet. Osoba byla poměrně velké výšky, do tváře jí neviděla, neměla ovšem žádné boty, takže šly vidět její kostnaté prsty a stejně jako prsty svírající kosu, kterou Anna nechápala, jak mohla do té doby přehlédnout, neměly na sobě žádné svalstvo či něco dalšího, co se skrývá pod kůží. Byly to jen kosti. 

Dívčina tvář ztratila veškerou barvu a kdybyste do ní řízli, asi byste krev nespatřili. Vedle ní seděl smrť.

Srdce jí tlouklo tak silně, že se nemohla soustředit ani na své myšlenky, natož aby myslela o úprku. Osoba se pohnula a pomalu, jak ve zpomaleném záběru, se začala otáčet směrem k dívce. Postupně měla tedy Anna možnost spatřit všechny ty kosti zahalené pouze do pláště bez žádné kůže. Pociťovala strach, ale zároveň byla zvláštním způsobem uvolněná. 

Když byla osoba zcela otočena, dívka viděla z očí do očních důlků, ve kterých zářila jasná modrá. Nebyla to však čistá modrá, když dívka delší dobu koukala do těch zvláštních očí, mohla spatřit sebe sama, jak stojí na rozhraní černé a bílé barvy. Na černé straně stála osoba s rohy a s rudýma očima naplněnýma lítostí. Na bílé stála osoba o chlup vyšší se svatozáří. Její pohled byl stejně jako u první osoby naplněn lítostí, ale vypadalo to, že se do toho mísí ještě smutek. Neměla čas se tím ale moc zabývat, protože se ozvala smrt.

,,Osud se brzy naplní. Vyber si správně, Anno,'' pronesla pochmurným hlasem, což vyznělo jako by v dáli na sebe padaly rakve.

A jakmile to dořekla Anna se s trhnutím probudila a prudce se posadila. Po čele jí stékal pot, její srdce bilo splašeně a dech byl stejně rychlý jako srdce. Když dostatečně zklidnila svou krev, pohlédla vedle sebe. Valentino dále v klidu spal a ničeho si vůbec nevšiml. Jí však bylo jasné, že po tomhle snu, už určitě neusne. Chvíli proto ještě seděla a až se zcela uklidnila, přehodila nohy přes postel, vstala a vydala se do koupelny. Umyvadlo nechala lehce napustit vodou, poté do ní vložila dlaně a polila si tvář, aby se probudila. Zvedla oči od umyvadla a zahleděla se na sebe do zrcadla, co viselo nad ním. Musela se ušklíbnout. Už to nebyla ta samá dívka, na kterou se dívala doma, teď už to byl zcela jiný člověk. Po tvářích jí stékaly kapky vody a pod očima byly lehce vidět kruhy. Nemohla si ovšem dovolit se zabývat hloupostmi. Ten sen byl totiž důležitější.