[fanfiction Hazbin hotel]
Anna si žije báječný život. Má rodinu skvělou kariéru před sebou a nechtěla by nic měnit.
Jednoho dne však její rodina onemocní a ona se snaží najít pomoc. V živém světě jí však nikdo nic pomůže a tak si pomoc najde někde...
Anna znovu začala pomalu nabírat vědomí a první věc, co ji hned vyjela na mysl, bylo zmlácení od Igora a pak ten moment, kdy viděla své ruce položené na stole. Měla tušení, že to byl Valentino. To se jí potvrdilo, když si vzpomněla ještě na scénu, kdy před ní stály oba bratři a prohodili, že se pouto mezi ní a Valentinem prohloubilo.
Celou dobu toho, dalo by se říci propojení, cítila, že je nesvůj. Ten pocit jí nebyl zrovna dvakrát příjemný a měla dokonce strach, co se stane. Přece jen už párkrát démona můry viděla, když nebyl moc ve své kůži.
Nechtěla si tím ale zbytečně zatížit hlavu. Opatrně se posadila a rozhlédla se po ,místnosti'. Víc než místnost to totiž připomínalo betonovou krabici, do které dali postel. Aspoň, že tam bylo malé okno. Ale ani to moc nepomohlo k pocitu, že jste v místnosti. Bylo totiž zamřížované a podle výhledu šlo ještě poznat, že je ve sklepě a dívka zrovna moc pěkné vzpomínky na sklepy nemá.
,,Proč mě vždycky to nejhorší potká ve sklepě? " optala se sama sebe a dál koukala do těch zdí.
,,Mě by to taky docela zajímalo," promluvil jí v hlavě úplně cizí hlas s lehkým pobavením.
Dívka sebou škubla a zmateně se rozhlížela kolem.
,,Ha ha. V místnosti mě nenajdeš, jsem v přízemí," dobíral si ji ten hlas.
Anna teď podle jeho polohy zjistila jeho identitu. Samotný Igor se jí dostal do hlavy, aby si ji dobíral.
,,Jak se ti podařilo dostat se do mé hlavy? To dokáže jen Valentino a vládci pekla," procedila skrz zuby a snažila se potlačit touhu praštit pěstí do zdi.
,,Ach tak," zněl naoko překvapeně, ,,ty toho vlastně moc nevíš. Dovol, abych ti to vysvětlil-"
,,Dovol, abych tě přerušila. Já nechci nic z toho vědět. Víš, co se říká? Že nevědomost je sladká. A já si tu svou chci ponechat," odsekla mu anaštvaně si založila ruce na prsou.
,,Neprovokuj mě, můžu ti hodně ublížit. Ale tu svou nevědomost si tedy ponech, když o ní tolik stojíš. Za chvíli za tebou přijde můj bratr. Chce si s tebou popovídat," zdůraznil poslední slovo a Anna si byla jistá, že na jeho obličeji musel být velký zubatý úsměv.
Anně hlavou proběhlo hned několik scénářů, co by slovo popovídat v podání bratra Igora mohlo znamenat. Od mučení se dostala až po znásilnění. To už by raději to mučení než, aby ji někdo znásilnil. Igora po této větě už ale neslyšela.
Lehla si tedy na postel a otočila se na bok, i když před tím upadla do bezvědomí, tak pociťovala silnou únavu. Nechala tedy svá víčka klesnout a oddala se spánku.
______________________________________
Když však zavřela oči, ve spánku znovu procitla a objevila se uprostřed zahrady plné rudých růží. Pochopila, že se jí něco zdá. Na sobě měla dlouhé krvavě rudé šaty a seděla na stoličce obklopena všemi těmi růžemi.
Seděla tam sice chvilku ale Slunce, které doposud zářilo na nebi a hřálo ji, vystřídal měsíc. Byl v úplňku.
Vítr se mírně zvedl a pročesal její černé kadeře. Při tom ale sebou donesl zvuk pleskajících křídel. Dívka byla zvědavá na tento zvuk, který v ní vyvolal nepokoj. Vstala tedy ze židle a vydala se hledat zdroj toho hluku.
Když už skoro byla na místě, uviděla ptáka, jak chytal noční můru. Ta můra byla nádherná, celá černá.
Dívce bylo můry líto. Nadzvedla si proto šaty a rozběhla se k nim. Už z dálky začala na ptáka řvát: ,,Kšá kšá!'' a divoce přitom rozmachovala rukama, ve snaze ptáka vyděsit.
Když byla docela blízko těch dvou tvorů, mohla už rozeznat, co za ptáka na můru útočí. Byl zvláštní. Vypadal jako krkavec, ale na měsíčním světle jeho peří házelo modré odlesky. A ty jeho oči. Hned je upřel na dívku. A Anna se hned v ten moment zastavila. Oči ptáka byly směsice černé a krvavě rudé barvy. Nikdy nic takového v životě před tím neviděla.
Než se nadála krkavec se s agresí rozletěl proti ní. Dívka se ale stihla včas sklonit. Krkavec ji tedy jen minul.
Chtěl udělat další nálet, ale v tom mu do cesty vletěla ta můra. Bránila mu ve výhledu. Zvíře tedy nemělo šanci pořádně zaměřit svůj cíl.
Vzdalo to. Než však odletělo, naštvaně na ně zakrákalo.
Anna se chytila za hlavu. Byl to naprosto příšerný zvuk. Připadalo jí, jako by ji tisíce hlasů prosilo o pomoc.
Jakmile však pták odletěl, nastal klid, který přerušovalo jen mávání křídel můry.
Dívka se vzpamatovala z transu a rozhlédla se. Na jedné z růží nemotorně přistála můra. Rychlým krokem k ní přistoupila a opatrně ji vzala do dlaně.
Měla pochroumané křídlo a jedno tykadlo měla oholené.
Anna vzala opatrně svého zachránce a vydala se zpátky k židli. Posadila se a můru si položila na šaty.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Měla zvláštní zbarvení. Byla černá s příměsí šedé, ale místy se vyskytovala i rudá.
Jemně přejela prsty po jejích křídlech. Reakcí můry bylo mírné otřesení, potom se ale uvelebila na jejích šatech a nechala ji, dotknout se jejího těla.
Anna si ale zanedlouho všimla, že začíná vycházet slunce. Podívala se směrem, kde viděla první paprsky. Věděla, že to znamená rozloučení s můrou. Pohlédla zpět na svůj klín a na svého malého zachránce. Můra nevypadala, že by se chystala odletět, spíš, jako by s ní chtěla zůstat.
,,Leť, zítra mne můžeš zase navštívit,'' zašeptala tiše.
Můra se na ni nejistě podívala, jako by o tom pochybovala, ale poté se odhodlala a vzlétla. Než ji ovšem zcela opustila, ohlédla se na dívku zpátky.
V tu chvíli měla dívka pocit, jako by se na ni díval někdo, koho zná. Ale ani za Boha si nemohla vzpomenout, kdo by to mohl být. Než na to mohla přijít, zakokrhal kohout a ona se probudila.
