New Daddy | H.S. ✓

33 - Stav bez tíže

Nic neříkal a pomalu pouštěl Lucy z objetí. Ta se na něj jen podívala se strachem v očích a pomalu si to kráčela ke mně.

Louis:

Zastavila se asi metr přede mnou a přeměřila si mě pohledem. Bylo na ní znát, že má strach.

Natáhl jsem k ní ruce a přitáhl si jí víc k sobě. Nechtěl jsem na ni spěchat, tak jsem ji chytl kolem ramen. Trochu se odtáhla, ale zůstala stát.

Asi si teď říkáte: -Ale Louisi, ty jsi přeci ten bezcitný, ne? Proč se staráš o to, co cítí?-

Nejsem bezcitný, jen bojuji za to, co miluji... Chci s ní mít plnohodnotný vztah, jako tomu bylo před šestnácti lety.

,,Pojď" řekl jsem s úsměvem a přešel s ní ke vchodovým dveřím.

,,Kate" zvolal jsem do prázdna. Bylo mi jasné, že nedostanu odezvu.

Tak co teď? Prostě ji vezmu a zamknu nás. Z venku to asi není poznat, ale teď jsem reálně posranej. Co když se to nepovede?

Harry:

Všichni jsme čekali na ten moment, kdy ze dveří vyjde Kate, aby mohla zasáhnout policie a vzít Lucy zpět i s Kate, ale nic se nedělo.

Všichni jsme byli jak na špagátech a dál čekali, čekali a čekali.

,,Kate!" zařval Louis, ale pořád nic.

Nervózně jsem si prohrábl své vrabčí hnízdo a svraštil obočí. Třeba bude poslouchat mě.

,,Kate? To jsem já, Harry" s každým slovem se můj hlas zdál tišší.

,,Kde je?!" zrychlil se mi tep na maximum.

,,Kateee... Tak pojď. Harry na tebe čeká" řekl znuděně Louis, ale vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.

,,Tak a dost Kate, jdu si pro tebe" rozzuřil se a vběhl do domu i s Lucy. Zabouchl za sebou dveře a následně je zamkl.

To bylo něco jako znak pro policii. Okamžitě vyběhli ze svých pozic a snažili se dostat do domu různými cestami.

Jednomu se to povedlo pootevřeným oknem v kuchyni a postupně tam naskákali všichni.

Lucy:

Zatáhl mě s sebou do domu a už mě nepustil.

Za chvilku bylo slyšet jen dupání a ,,policie, ruce za hlavu!".

Louis se na mě podíval ublíženým a sklíčeným obličejem. Viděla jsem tu příšernou bolest v jeho očích.

,,Já to čekal" zakroutil nevěřícně hlavou.

Louis rychle hmátl do nějaké poličky a vytáhl zbraň. Postavil mě před sebe a dal mi její hlaveň k hlavě.

,,Odložte zbraň!" zakřičel jeden z ozbrojenců.

,,Zabiju ji" zašeptal jsem skrz zuby.

,,Louisi Williame Tomlinsone! Odložte zbraň!" zopakoval.

,,Ne, nejdřív ji zabiju. Půjde se mnou..." zavrčel Louis a přehmátl si se zbraní v ruce.

Věděla jsem, že by to neudělal. Nezabil by mě, nikdy. Ale stejně se mi zrychlil tep a hodně jsem se strachovala.

,,Poslední varování! Budu střílet" zahřměl jejich vedoucí a odjistil svou zbraň.

Když Louis stále nereagoval, a zbraň si tentokrát přiložil ke své hlavě, stalo se to.

V tu chvíli jako by se mi zatmělo před očima. Mou hrudí projela palčivá bolest a já si připadala jako ve zpomaleném filmu.

,,Ty idiote! Říkal jsem ti ať na tu zbraň ani nesaháš!" vyjekl jeden ozbrojenec.

,,P-promiňte! O-m-louvám se" vykoktal vyděšeně mezi vzlyky další.

Potom už jsem se jen sesunula k zemi a s pohledem na k smrti vyděšeného Louise se mi přemítl celý můj život a pohltila černočerná tma. Všechny vjemy a pocity jako by pohltil šílený, střemhlavý pád, v němž duše klesá do podsvětí. A vesmír nebyl nic než ticho, nehybnost a noc.

Proč je mi najednou tak fajn? Žádné problémy ani povinnosti. To je sen každého člověka, ne?

Stav bez tíže. Ať už psychické, tak fyzické. Tak se právě teď cítím. To už jsem v nebi?

Vidím jen černo. Černočernou tmu. Konec všeho trápení. Ikdyž můj život nekončí zrovna krásně, stál za to. Nebo ještě stále žiju?
.
.
.
.
Co se děje s Lucy?😳 Je to jen pocit, nebo pravda? Přežije, nebo prohraje boj o to nejcennější?