Lucy - Dokončeno

|34|

Když jsem ten den konečně dorazila domů, zavolala jsem okamžitě Amy, přestože jsme se rozloučili teprve před chvílí. „Musíme s tím něco udělat, nemůžeme v tom Ritu nechat samotnou," začala jsem, jakmile hovor přijala. „Já vím, něco vymyslíme," odpověděla mi okamžitě a pokračovala, „hele, co kdybychom se přesunuli na skype a vyřešili to tam?"

Souhlasila jsem s ní a hovor jsme skončili. Odhodila jsem mobil na postel, sedla jsem si ke stolu a otevřela notebook. Hned jsme zahájili online hovor a několik hodin vymýšleli plán, jak Ritě zlepšit život ve škole. Když jsme se konečně na něčem shodli, rozloučili jsme se, zaklapnula jsem notebook a zavrtala se do postele.

Ráno jsem málem zaspala, proto jsem se rychle vyhrabala z postele, hodila na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku a popadla seznam věcí, který jsme včera s Amy sestavili. Naházela jsem do tašky věci ze seznamu a vyběhla ven, kde už na mě čekal Ed. „Ahojky princezno, kam tak spěcháš s tou velkou taškou?" zeptal se, když mě uviděl a já si na hlavu nandávala helmu.

„Uvidíš Edwarde, teď už se neptej a jeď," prohlásila jsem, když jsem si sedla k němu na motorku. Cesta do školy proběhla rychle a na parkovišti na mě už Amy čekala. Když si nás všimla, začala zběsile mávat a málem jí spadla taška, ve které nejspíš měla věci ze svého seznamu. Společně s Edem jsme k ní došli, pozdravili se a vyrazili do budovy školy.

Když jsme vstoupili do naší třídy, Rita tam už seděla se svými „kamarádkami". Potutelně jsme se na sebe s Amy usmáli a já začala: „Ahoj Rito!" Většina spolužáků se na mě s překvapením otočila, ale já si jich nevšímala a vydala se přímo k ní, s Amy v závěsu. Společně jsme ji obejmuli a ona nás trochu popleteně objala zpátky. „Holky, co se to děje?" zeptala se nechápavě, když jsme se odtáhli.

„Ale, jak jsi včera mluvila o té knížce, napadlo nás, že bychom dali dohromady nějaké naše knížky, které nikdy číst nebudeme a darujeme ti je," řekla Amy a položila na stůl svoji tašku. Rozepnula ji a začala z tašky vyndávat knížky. Já ji po chvíli napodobila a udělala to samé. Když jsme všechny knihy vyskládali, s úsměvem jsme se na Ritu podívali a ona se začala prohrabávat tou hromádkou.

„Ale tohle jste dělat nemuseli. Navíc nemám, jak si je odnést," prohlásila a její kamarádky na ní koukaly čím dál tím udiveněji. „Rito, co tohle znamená? Přece si od nich nebudeš nic brát, ještě k tomu knížky. Jak je to vůbec mohlo napadnout?" prohlásila jedna z nich, začala se smát a ostatní se k ní přidaly.

„Ale já myslela že jste její kamarádky? Vy nevíte, že Rita ráda čte? Víte o ní vůbec něco nebo jste se ani neobtěžovali se jí poznat?" vyštěkla jsem na oplátku na ní a ona se na mě s šokem podívala. Zvedla se ze židle, na které seděla a ruce s nalakovanými nehty opřela o stůl. „Nevím, co si to dovoluješ ty jedna malá," začala, ale já se stejně jako ona opřela o stůl a přerušila ji: „Nevím, co si spíš dovoluješ ty. Chodíš si tu s hlavou v oblacích, na všechny házíš špínu a myslíš si že si nedotknutelná, ale vsadím se, že Rita o tobě toho ví tolik, že kdyby chtěla, pošle tě ke dnu, ale jak tak koukám na tebe, ty nevíš vůbec nic, jak se tedy budeš bránit?"

Dívala se na mě s vytaženým obočím a lehce otevřenou pusou. Chtěla mi na to něco odvětit, ale nic z ní nevyšlo. „Myslela jsem si, že ti dojdou slova. Mám pravdu, že? Kdyby Rita chtěla, udělá z tebe nicku, ale ty na ni nemáš nic, proto si myslím, že bude lepší, když ji necháš být na pokoji a rozmyslíš si, jestli se do někoho ještě budeš navážet, protože já osobně si myslím, že Rita se velice ráda postaví na naši stranu a pomůže nám tě zastavit," vychrlila jsem na ni, popadla svůj štos knih, nacpala je zpátky do tašky a tu Ritě podala.

„Myslím si, že je nevyšší čas být sama sebou," řekla jsem jí s úsměvem na tváři a Amy mezitím uklízela své knihy. Rita se na mě vrhnula, sevřela mě v objetí a potichu mi poděkovala. Když se odtáhla, společně jsme došli k mému místu, každá si vzala židli, sedli jsme si a začali si uvolněně povídat.

Vždycky jsem věřila, že se člověk může změnit, když se bude snažit, ale v životě mě nenapadlo, že se člověk může změnit ze dne na den takovým způsobem, jako Rita. Celý den jsme si povídali a hned jsme se všemi dohodli na společné akci, seděl s námi u stolu při obědě a když došlo na hodiny tance, s úsměvem nám všem ukazovala vztyčené palce a my jí to opláceli. Tak vzniklo nové přátelství, o kterém se mi nikdy ani nezdálo...

Oficiálně bych toto nazvala znovuzrození. Nepsala jsem tak dlouho, že jsem při psaní měla pocit, že jsem to zapomněla a tato kapitola podle toho tak vypadá. Taková nemastná neslaná, ale měla jsem nutkání nějakým způsobem ukončit příběh o Ritě. Čímž se dostávám k další věci, kterou chci říct... Plánuji, že toto bude předposlední kapitola a ta další, 35, bude takové uzavření celého příběhu a nějakým způsobem bude i speciální. No, tak uvidíme, za jak dlouho se mi tu kapitolu povede sesmolit a s příběhem se tak rozloučit.