Lucy - Dokončeno

|14|

Po snídani jsme se všichni shromáždili kvůli dnešnímu programu. V našem týmu to bylo docela napjaté, protože Andrea byla naštvaná na mě a Eda a já se zatím s Edem také odmítala bavit. Ostatní spoluhráči nás tři jen mlčky pozorovali.

„Vzhledem k tomu, že po včerejším večeru tu máme vážnější zranění, musíme dnešní program pojmout v klidovém režimu. Proto jsme se rozhodli, že si dnes zahrajete na hledače pokladů. Různě po areálu jsou ukryté hádanky, které vám postupně odkryjí cestu k pokladu," začal Adam a táborníci si mezi sebou začali šeptat.

„Bude to probíhat takto: na začátku každý tým dostane hádanku. Ve chvíli, kdy si myslí, že znají správnou odpověď, řeknou ji svému vedoucímu. Jestliže bude odpověď správná, nasměruje vás k další hádance a postup se pak bude opakovat. Hádanek je celkem deset, ve chvíli, kdy vyluštíte poslední hádanku, bude vám řečena přibližná poloha pokladu, který pak budete muset najít. Ve chvíli, kdy ho budete mít, vezmete truhlu své barvy a donesete ji mně. Já budu čekat v jídelně. To je vše, teď budete mít 10 minut na výběr místa vaší základny a pak obdržíte první hádanku. Přeji hodně štěstí!" dořekl Adam a odešel do jídelny.

Náš tým si základnu vybral u bazénu, kde jsme si vybírali i týmové jméno. „Dobře rytíři, za dvě minuty ode mě obdržíte první hádanku. Co Adam neřekl je, že hádanky jdou za sebou podle obtížnosti, takže první je nejlehčí a poslední bude nejtěžší, rozumíme si?" zeptala se Brit a my přikývli. Chvíli jsme mlčky čekali a pak se na nás Brit podívala a zadala nám první hádanku. „Takže, nemotora skoro slepý, hlína se mu na nos lepí. Pracuje i v neděli, razí v zemi tunely," zněla první hádanka a okamžitě z někoho vyletěla odpověď: "Krtek!" Brit se jen usmála a ukázala směrem k táboráku. Utvořili jsme docela pravidelný útvar a s Brit na konci jsme se vydali směrem k táboráku.

Když jsme přišli k ohništi, pod jedním z kamenů, který tvořil kruh okolo ohořelého dřeva, ležel papír. Clare ho zvedla a přečetla hádanku, která na něm byla napsaná: "Hleďme na ni, parádnici: puntíky má na čepici. Bílý závoj, nožka laní – pozor na tu lesní paní!" Stejně jako to bylo s první hádankou, okamžitě někdo vykřikl správnou odpověď a my se okamžitě přesunuli na další stanoviště. Takhle to pokračovalo na většině stanovištích, sice nám nalezení správné odpovědi trvalo stále déle a déle, ale nikdy nám nedala zabrat tak, že bychom na ní do 5 minut nepřišli.

Narazili jsme až na poslední hádance. Clare začala číst poslední úkol: "Řidič autobusu v Paříži směřoval dolů z kopce. Minul značku stop, ale nezastavil. Pak zahnul doleva tam, kde byla značka zákaz odbočení vlevo. Nakonec pokračoval v protisměru v jednosměrce. Nicméně, přes to všechno neporušil žádný dopravní předpis. Jak to?" Všichni jsme na sebe nechápavě koukali. Clare nám to přečetla znovu, ale nikoho nic nenapadlo. Posadili jsme se na zem a říkali si navzájem návrhy. Já je jen mlčky poslouchala a po očku sledovala Brit, jestli nám jednu z odpovědí potvrdí. Brit se ale jen smála a kroutila hlavou. Vzala jsem si papír s hádankou do ruky a četla si to znovu a znovu. Řidič autobusu směroval z kopce... Směroval. V tu chvíli mě to trklo.

"Neporušil žádný dopravní předpis, protože se na něj nevztahovali. On šel totiž pěšky!" vykřikla jsem nadšeně a Brit se vymrštila ze sedu a nadšeně ukázala směrem k lesu. Nadšeně jsme se rozběhli tím směrem a začali na jeho okraji hledat truhličku fialové barvy. Nick se najednou rozkřičel, odběhl kousek od ostatních a vrátil se s naším pokladem. Rozběhli jsme se i s truhličkou do jídelny, kde čekal Adam.

Ten se na nás s úsměvem podíval a dodal: "Pokud vás to zajímá, jste tu jako první. A ty Lucy zpomal prosím." Obrátila jsem oči v sloup, ale zpomalila jsem. Šla jsem tedy na úplném konci skupinky a ve chvíli, kdy jsem došla k ostatním se na mě Ed zahleděl. Začal se prodírat mezi ostatními a došel až ke mně. Vzal mě kolem pasu a nahlas řekl: "Kdyby Lucy nepřišla na odpověď poslední hádanky, určitě bychom tu první nebyli." V tu chvíli se na mě zahleděl a začal se ke mně nebezpečně naklánět. Já jsem ho však zadržela a jemně se od něj odtáhla. On se jen zasmál a obrátil se k odchodu, na poslední chvíli se však otočil a dal mi rychlou pusu na tvář. Chytla jsem se za ní a věděla jsem, že moje tváře se začínají barvit do červena.

Když si Adam poznamenal čas našeho příchodu, sedli jsme si společně k jednomu z větších stolů a otevřeli malou truhličku. V ní se nacházelo spoustu různorodých sladkostí, od čokolád po bonbóny. Začali jsme si je spravedlivě rozdělovat a čekali, než dorazí ostatní týmy. Když jsme konečně v jídelně seděli všichni, Adam nám všem zatleskal. "Jsem rád, že jste se všichni prokousali hádankami, které jsme pro vás s vedoucími připravili. Musím uznat, že někteří se sem dostali v úctyhodném čase," s těmito slovy se podíval naším směrem, "ale musím uznat, že všechny časy jsou krásné. Teď se prosím odeberte do svých chatek a ve dvanáct se sem vraťte na oběd."

S těmito slovy jsme se všichni zvedli a vydali se směrem k východu z jídelny. Když už jsem byla skoro venku, někdo mě chytil za ruku. Rychle jsem se otočila a za mnou stál Ed. Ruku jsem z jeho sevření vytrhla, ale nechala jsem ho pomalu jít vedle sebe. "Lucy, netrucuj prosím. Já k Andree opravdu nic necítím, tak nevidím důvod, proč by na nás měla žárlit," začal opatrně Ed, ale já ho přerušila. "Máš pravdu, opravdu není důvod, proč by na nás měla žárlit, protože žádné my není. Minimálně já o tom nevím." V tu chvíli mě však na oplátku umlčel on, ale trochu jiným způsobem. Bylo mu totiž jedno, kolik lidí je okolo nás, a přitiskl své rty na mé...

Takže další kapitola. Sama vůbec netuším, kam tento příběh míří, ale doufám, že se já zase chytnu na vlnu psaní a kapitoly budou vycházet častěji.