Lucy - Dokončeno

|15|

„Zbláznil jsi se?" vyhrkla jsem, jakmile se ode mně odtáhl. Podíval se na mě s zářivým úsměvem a bez jakéhokoli vysvětlení odešel. Nechápavě jsem za ním koukala a po chvíli se rozhodla, že se půjdu projít do lesa. Chvíli jsem se procházela, až jsem došla na svoji louku.  Sice jsem měla mít ten zpropadený klidový režim, ale nedbala jsem na to, vytáhla mobil, a pustila na něm příslušnou skladbu.

Opatrně jsem dělala jednotlivé kroky, abych se nevystavovala zbytečným otřesům, ale po chvíli jsem se na to vykašlala a tančila ze všech sil. Najednou jsem si uvědomila, že porušuji příkazy, co mi dala Ema při dnešní kontrole a zastyděla jsem se. Bohužel jsem v tu chvíli přestala dávat pozor na věci okolo sebe a o něco jsem zakopla. Než jsem si to stačila uvědomit, letěla jsem k zemi a uhodila se do hlavy. V tom okamžiku se vše okolo mě začalo nořit do černo černé tmy.

Když jsem se vzbudila, cítila jsem silnou bolest hlavy. Neležela jsem však na tom samém místě co jsem si pamatovala, ale ležela jsem ve své posteli. Opatrně jsem si sáhla na hlavu a zjistila, že ji mám obvázanou. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila dvě věci. Venku už je noc a vedle mé postele sedí Ed na židli a spí. Pokusila jsem se lehnout si do lepší pozice, ale to byla chyba a já ucítila prudkou bolest na zátylku. Sykla jsem a to samozřejmě vzbudilo Eda. Podíval se na mě vyděšeným pohledem a když zjistil, že jsem vzhůru, téměř mě objal, ale nakonec si uvědomil, že to v mém stavu není nejlepší nápad.

„Víš jak jsi nás všechny vyděsila? Když jsi dlouho nepřišla do chatky, začal jsem tě hledat, ale moc času jsem neměl, protože ve dvanáct byl oběd. Tam jsi taky nepřišla, takže jsem hned zašel za Adamem a zeptal se ho, jestli nejsi na ošetřovně, ale o tom nic nevěděl a řekl mi, že se tam mám jít podívat. Tam jsi ale také nebyla a Ema se hned o tebe začala bát. Řekla mi, že ti zakázala nacvičovat, ale bylo mi jasné, že přesně to budeš dělat. Běžel jsem tedy směrem k louce a volal tvé jméno a když jsem tam konečně dorazil... Nemohl jsem věřit svým očím. Ležela jsi na zemi a u tvé hlavy byla kaluž krve. Hned jsem tě vzal do náruče a odnesl k Emě. Máš štěstí, že jsem tě našel docela brzo, zbývalo málo a bylo by pozdě a ty bys byla, ..." začal a při posledních slovech se mu v očích objevily slzy.

Celou dobu jsem se na něj dívala a při slovech o krvi jsem si znovu sáhla na zátylek. Když už nemohl dál mluvit, začala jsem brečet. Ani nevím proč. Že jsem mohla být mrtvá? Že o mě měli strach? Kvůli tomu, že jsem viděla slzy v jeho očích? Nevím, ale brečela jsem ze všech sil a nemohla přestat. Ed vedle mě jen mlčky seděl a díval se na mě s láskou v očích. Když mi konečně došly slzy, oči mě bolely tak, že jsem hned usnula.

Dneska kratší kapitola, ale chtěla jsem udělat nějaký zvrat, nějaký důležitý moment, který bude mít svůj účinek a nepřijde mi vhodné, k tomu psát ještě něco dalšího a nějak na to navazovat.