Lucy - Dokončeno

|12|

Asi hodinu před večeří byl nástup, kde se měla vyhlásit první soutěž malých týmů.
Když jsme byli všichni seskupeni podle chatek, začal Adam vysvětlovat, co se bude dít. „Jsem rád, že jsme se tu sešli po první celotáborové hře bez vážných zranění," začal a já pohledem vyhledala Clare, která měla kotník obvázaný, ale jemně na něj došlapovala. „Rozhodli jsme se, že první soutěž malých týmů bude plážový volejbal. Bude se hrát po dvojicích a týmy, které jsou po třech, budou mít jednoho člověka na střídačce. Ten se však bude muset nepodmínečně zúčastnit příští soutěže. Vždy se budou hrát dva zápasy zároveň a bude se hrát na dva sety do 15, aby se co nejdřív rozhodlo o vítězném týmu a mohlo se jít na večeři," pokračoval a všichni přikyvovali. „Hry tedy můžou začít. Na nástěnce u hřištích je už teď pověšen rozpis. První zápasy začnou za 10 minut, abyste měli aspoň nějaký čas na rozcvičení," s těmito slovy Adam skončil a všichni jsme se rozběhli směrem k nástěnce.

Náš tým, Neporazitelní, hrál až druhý zápas, tak jsme měli čas na chvíli si sednout. „Myslím si, že bude nejlepší, když na střídačce bude Lucy," začal Ed a já okamžitě nahodila naštvaný výraz. „Ale," začala jsem, ale Ed mě hned přerušil: „Plážový volejbal se hraje naboso, pokud vím. Teď už si taky myslíš, že bude nejlepší, když budeš sedět zrovna ty?" To mě vůbec nenapadlo, a proto jsem nemohla jinak než souhlasit.

Když tedy začal náš zápas, seděla jsem na lavičce, která byla vedle hřiště. Samozřejmě, že jsem jim fandila a kupodivu, Selena a Ed byli celkem sehraný tým. Povedlo se jim vyhrát prvních pět zápasů skupiny, a tak se posunuli až do semifinále. „Musím vás dva pochválit, fakt válíte. Jestli takhle budete hrát dál, nemám sebemenší pochybnosti, že vyhrajete," řekla jsem, když ke mně oba dva přiběhli celý uřícený.

„Tak to je snad jasný, že vyhrajeme. Jsme jako neřízená střela," začala nadšeně Selena a já se začala smát. „Jestli mě teď omluvíte, musím si zaběhnout na záchod. Ale nebojte se, hned jsem zpátky," pokračovala, zvedla se a rozběhla se směrem k hlavní budově.

Když jsme najednou byli s Edem sami, přišoupl se ke mně blíž a objal mě kolem ramen. „Doufám, že ti nevadí, že musíš sedět. Nechtěl jsem, aby se ti na nohy dostal písek, bylo by to pak ještě horší," začal a pohledem na ně sjel. „Po večeři zajdu za Adamem a poprosím ho, aby další hra nebyla na nohy náročná, aby ses jí mohla zúčastnit," pokračoval a já nevěřila svým uším. „Moc děkuji, ale od kdy se z tebe stal takový dobrák?" zeptala jsem se, ale to už se zvedal a připravoval se na další zápas. Než však stihl odběhnout k Sel, která už na něj čekala, řekl: „Brit ti neřekla o tom, že jsem dobrák od kosti?"

Když zápas začal, nadšeně jsem fandila. Zápas byl dlouhou dobu vyrovnaný, ale nakonec jsme začali vyhrávat. Naše protivnice byly zrovna holky z chatky, ve které byla i Andrea. Zrovna měli podání a měla ho ona. Zlověstně se na mě podívala a trochu se natočila mým směrem. Vyhodila míč do vzduchu a vší silou ho odpálila. Než jsem stačila zareagovat, trefil mě míč přímo do obličeje a v nose mi zlověstně křuplo.

Slyšela jsem několik vyděšených výkřiků. První, kdo u mě byl, byla Andrea a začala se mi omlouvat. Nahnula se ke mně a ke svým omluvám šeptem dodala: „To že jsi s Edem v jednom týmu neznamená, že se můžete navzájem objímat." S těmito slovy se zvedla a odešla. Hned po ní se ke mně vrhnul Ed, kterého jsem však odstrčila a sáhla si na bolavý nos. Na prstech jsem viděla krev, která se mi musela z nosu téct.

Prudce jsem se zvedla, ale zamotala se mi hlava a já si sedla zpátky na lavičku. Ed už u mě nebyl, ale Selena mi k čelu tiskla mokrý hadr. Než jsem se nadála, byl u mě Adam a zvedl mě do náruče. Odnesl mě do bílé místnosti, z čehož jsem usoudila, že jsem na ošetřovně.

Po chvíli ke mně přistoupila mladá žena a začala mi prohmatávat nos. „Zlatíčko, vypadá to, že je zlomený. Budu ti ho muset narovnat," řekla a otočila se ke skříňce, kde začala něco hledat. Adam byl pořád v místnosti a já se k němu teď obrátila. „Jste si jistí, že nebude lepší mě vzít do nemocnice? Přece jen tam mají lepší techniku," řekla jsem zděšeně, když se ke mně ošetřovatelka začala vracet.

„Ale zlatíčko, nemáš se čeho bát. Řeknu ti tajemství," řekla, když ke mně došla: „Když nejsem tady na táboře, jsem vedoucí okresní nemocnice, která je ve městě." Po těchto slovech jsem se trochu přestala bát, ale pořád jsem cítila, že se klepu.

„Jmenuji se Ema a teď se hlavně nelekej, je to běžný postup," řekla, když mi do nosních dírek strčila dvě kovové tyčky. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Cítila jsem nepříjemný tlak a následovalo další křupnutí. „Tak, a je to," řekla Ema a tyčinky vyndala, z kapsy vytáhla dvě malé náplasti a přelepila mi jimi nos. „Ještě chvíli to budeš cítit, ale bolest za chvíli zmizí. Budeš však muset dávat pozor a snažit se ho co nejmíň dotýkat," dodala a já se pomalu postavila.

Podala mi vlhčený ubrousek, kterým jsem si před zrcadlem setřela krev pod nosem. „Moc děkuji," řekla jsem a chystala se z místnosti odejít. „Počkej ještě. Vezmi si tenhle prášek, je to proti bolesti hlavy, co jsem slyšela, hlava se ti zamotala. A budeš ke mně každý den chodit o poledním klidu na kontrolu," řekla Ema a po těchto slovech mě nechala odejít.

Šla jsem rovnou do jídelny, kde už ostatní večeřeli. Vzala jsem si jídlo a sedla si k Nickovi a Seleně. Ta se na mě smutně podívala a já jen máchla rukou, že to nic není. Dala jsem se do jídlo, ale moc jsem toho nesnědla. Pořád jsem pohledem kmitala k Andree, která se na mě vítězně dívala.

Když si k nám přisedl i Ed, rychle jsem se zvedla a omluvila se, že jsem unavená a půjdu si lehnout. Rychle jsem odešla do chatky, kde jsem se převlékla do pyžama, vyndala plyšáka, nastavila budík na dvě hodiny ráno a lehla si. Usnula jsem dřív, než do chatky dorazili Selena s Edem, přesto jsem měla pocit, že jsem na tváři cítila něčí rty. 

Takže, další kapitola a platí tu to samé, jako u minulé kapitoly s tím rozdílem, že je půl jedné, druhý den ráno. Doufám, že se vám kapitola líbí a těšíte se na pokračování příběhu.