Lucy - Dokončeno

|6|

Když jsme s Adamem stáli daleko od jídelny a nikdo nás nemohl slyšet, zhluboka jsem se nadechla. „Mám na tebe prosbu," začala jsem. „Vím, že jsi říkal, že je v noci přísný zákaz vycházení, ale já bych tě chtěla poprosit o výjimku." Po těchto slovech na mě vykulil oči a chystal se něco říct, já ho ale rychle přerušila: „Vím, že přes den bude hodně táborových aktivit, jenže já bych potřebovala trénovat. Chodím totiž na herecko-taneční akademii a musím se naučit choreografii na jedno vystoupení. Nechci kazit táborovou atmosféru, tak mě napadlo, že bych některé noci odešla na hodinku někam trénovat." Tím jsem ukončila svoji prosbu a čekala na jeho reakci.

Stále se na mě udiveně díval a zřejmě nemohl najít ty správná slova a já nedokázala odhadnout, jestli mě chce odmítnout, nebo mi to povolit. Když se konečně začal tvářit normálně, začal se smát. „Já si říkal, kde jsi se naučila se tak zamotat. Jsem moc rád, že si se mě zeptala. Je na tobě vidět, že jsi chytrá a hodná holka, a proto jsem schopný ti udělit výjimku. Ale musíš mi slíbit, že mi to budeš oznamovat dopředu, vždy u sebe budeš mít mobil a kdyby se cokoliv stalo, hned mi zavoláš! A to i kdyby byli tři hodiny ráno," řekl konečně a stále se smál.

I mně se vytvořil úsměv na tváři. „Rozkaz pane!" řekla jsem vážným hlasem a začala se smát taky. Chvíli jsme tam jen stáli a smáli se. Po chvíli mě Adam chytl kolem ramen a společně jsme se vydali zpět do jídelny. Ta se během našeho rozhovoru celkem vyprázdnila a teď tu sedělo už jen pár jedinců, kteří si víc povídali, než jedli. Adam se na mě naposledy podíval a zopakoval mi, že přibližně za půl hodiny bude nástup u hlavního ohniště.

Sedla jsem si zpátky k Seleně, která celou dobu seděla na svém místě a čekala na mě. Naštvaně se na mě podívala a když jsem si vedle ní sedla, začala mluvit: „Můžeš mi vysvětlit, co jsi s Adamem dělala? Když jsi ho viděla odcházet z jídelny, beze slova jsi se zvedla a odešla. A nechala mě tu samotnou!" Omluvně jsem se na ní podívala a vtiskla ji do silného objetí. „Soukromá záležitost. Jednou se to třeba dozvíš," řekla jsem na rovinu a zvedla se. Společně jsme odešli do naší chatky a připravili se na nástup.

Když se okolo ohniště seskupili všichni táborníci, chopil se Adam slova. „Včera jsem vás seznámil s pravidly a zákazy," začal a při slově zákaz mě vyhledal pohledem, „a dneska bych vám chtěl říct to příjemný. Po celý tábor nás bude čekat několik soutěží a většina z nich v týmech. Vzhledem k velké účasti na letošním táboře jsme se rozhodli, že uděláme čtyři týmy na celotáborovou hru a několik malých týmů po třech na různé aktivity během dne. Začneme rozdělením do čtyř týmů. Vždy přečtu jméno a ten dotyčný si sem přijde vylosovat barvu svého týmu. Poté dostane šátek té barvy, který bude nosit vždy u sebe. A aby to bylo zajímavější, ty barvy jsou světle fialová, hnědá, bordová a nesmí chybět růžová." Když to dořekl, většina kluků začala komentovat výběr poslední barvy, ale to už Adam začal číst jména.

Když jsem konečně uslyšela své jméno, usmála jsem se na Selenu a šla si vylosovat barvu. Vložila jsem ruku do krabice, kde bylo ještě spoustu papírků. Jeden z nich jsem vytáhla a rozložila. Přečetla jsem si vylosovanou barvu a v duchu jsem zajásala. „Fialová," řekla jsem nahlas a podala papírek Adamovi. On mi na oplátku dal krásný šátek, který jsem si hned ovázala kolem ruky a připojila se ke zbytku týmu. Začala jsem si s nimi hned povídat a nevnímala, kdo další si losuje barvu týmu, dokud jsem neslyšela barvu našeho týmu. A aniž bych se musela otočit, věděla jsem komu ten hlas patří.

Když se k nám Ed připojil, šel přímo ke mně a chytil mě okolo pasu. „Ahojky princezničko, zopakujeme si dneska včerejší noc?" zeptal se a na to konto mi prohrábl vlasy. Všichni se na mě podívala, jen já jsem vraždila Eda pohledem. Začal se smát a vzdálil se.

Od té chvíle jsem jen tiše stála a přemýšlela, proč to udělal. Když konečně skončilo rozřazování, smutně jsme se podívala na Selenu, která skončila u růžových. Okolo ní stáli kluci, kteří se navzájem litovali, že musí celý tábor nosit růžové šátky a prosila mě pohledem o pomoc. Já na oplátku sjela pohledem na Eda a naznačila ji, že jsme na tom stejně špatně.

Když znovu promluvil Adam, všechny ostatní hlasy utichli. „Tak. Teď budete mít do oběda čas, abyste se navzájem poznali a vymysleli název týmu, ve kterém se však musí nacházet barva vašeho týmu. Ještě vám přidělím týmové vedoucí, kteří vás budou mít na starost." K našemu týmu zamířila malá, ale příjemně vypadající blondýna a odvedla nás k bazénu, kde jsme se posadili na jeho kraj. Všichni si zuli boty, jen já jsem se posadila do tureckého sedu.

„Ahojky, jmenuji se Brittany, ale říkejte mi jen Brit. Někteří mě už znáte, a někteří budou mít ještě dost času, aby mě poznali. Teď bych byla ráda, aby se každý představil a něco o sobě řekl." Brit se podívala na malého kluka, který seděl vedle ní, a ten se začal potichu představovat.

V našem týmu bylo celkem pět kluků a každého bavilo něco jiného. Jeden hrál fotbal, druhý jezdil závodně na kole a třetí byl členem školního plaveckého týmu. Nejmladší klučina se tak styděl, že řekl jen své jméno a věk. Když se dostalo na Eda, rychle řekl své jméno, a to bylo vše. Holčina, která seděla vedle něho, věděla že toho víc neřekne a začala s představováním ona. Téměř každý o sobě mluvil přes minutu, kromě stydlivého klučiny jménem Nick a Eda. Všechny jsem překvapila tím, že jsem se připojila do jejich 'klubu' a řekla jen své jméno a věk.

Když jsme se všichni navzájem představili, Brit nás pobídla k vymyšlení názvu a strhla se mála hádka. Snažila jsem se moc nezapojovat a sledovala jsem lidi okolo sebe. Postupně jsem jela pohledem po tvářích svých spolutáborníků, až jsem narazila na Edovu tvář a zjistila, že mě také sleduje. Rychle jsem sklopila pohled a sledovala čistou hladinu vody v bazénu.

Najednou se někdo dotkl mého ramena a já trochu nadskočila. Zjistila jsem, že vedle mě stojí malý stydlivý klučina. „Ahojky, ty se taky stydíš?" zeptal se nejistě a posadil se vedle mě. Zavřela jsem jednoduše hlavou a poslouchala výkřiky okolo sebe. Když jsem se podívala vedle sebe, viděla jsem Nickovu dětskou tvář, jak si mě se zájmem prohlíží. „Nechci o sobě prozrazovat věci každému na potkání. Kdo o mně bude chtít vědět víc, musí se mě jednoduše zeptat," řekla jsem mu.

„Já bych o tobě chtěl vědět víc," řekl se zájmem a uchopil moji dlaň svojí malou dětskou ručičkou. „Dobrá mrňousku," řekla jsem a cvrnkla ho do nosu. „Můžeš si se mnou sednout na obědě a já ti odpovím na většinu tvých otázek, dobrá?" zeptala jsem se ho a on nadšeně přikývl. Zůstal vedle mě sedět a poslouchal rozhovor kolem sebe, stejně jako já. Během pár minut se skoro všechny hlasy utišily, až nakonec bylo úplné ticho.

„Dobrá," začala Brit. „Zbyly nám jen dva návrhy, o kterých se rozhodne společně pomocí hlasování. První jméno je Fialoví draci a druhé Fialoví rytíři. A abyste se navzájem nemohli ovlivnit, každému teď pošlu papírek a tužku a napíše mi jedno ze jmen. Poté všichni přijdou ke mně, papírky si vyberu a spočítám, jaký název dostal více hlasů."

Postupně jsme si brali papírky s popiskami a odnášeli papírky Brit. Ta si je hned četla a udělala si vždy čárku u jednoho z názvů. Když už jsme všichni naši volbu odevzdali, napjatě jsme čekali, co se stane naším názvem po zbytek tábora. Brit rychle spočetla hlasy a podívala se na nás. „A vítězem se stává jméno... Fialoví rytíři!" vykřikla nadšeně Brit a někteří začali nadšeně tleskat.

„Tak, a teď se můžete pomalu vydat na oběd," řekla Brit a společně jsme se odebrali do jídelny. 

Tak, po hodně dlouhé době jsem napsala další kapitolu. Nevím, jestli tento příběh upadl do zapomnění, nebo je tu někdo, kdo si ji hned přečte. Když tak mi napište do komentářů. A já se od teď pokusím psát trochu častěji. 😂😂😂