Lucy - Dokončeno

|17|

Než jsem se stihla začít ještě víc bát, Ed už vyjel ven z tábora na lesní cestu. Po chvíli jsme dojeli na normální silnici a Ed zabočil doleva, kde podle cedule mělo být nejbližší město za 15 kilometrů. „Za jak dlouho tam budeme?" zeptala jsem se, protože i přes strach jsem byla zvědavá, jak rychle dokáže jet. „Když pojedu pořád stejným tempem, budeme tam do 20 minut," odpověděl. „Ale no tak," zasmála jsem se, „bych tam dokázala rychleji dojet na kole." Dlouhou dobu bylo ticho. „Ede?" řekla jsem nejistě, když v tu chvíli zrychlil. Ne moc, ale rozdíl to byl. Chytla jsem se ho ještě pevněji a nehodlala se ho pustit, přestože jsem si to moc užívala.

Když už bylo město v dohledu, Ed zase zpomalil.  „Zkus se nohama zaháknout za ty moje," řekl najednou a já to udělala. „A teď se pusť," dodal a já myslela, že špatně slyším. Zřejmě ne, a tak jsem se nakonec odhodlala a pomalu se ho pustila. Byl to neskutečný pocit, pocit volnosti. Opatrně jsem je zvedla nad hlavu a užívala si rychle proudící vzduch okolo nás. Najednou jsem začala mít takový zvláštní pocit, a když jsem pochopila, čím to je, pevně jsem omotala své ruce okolo Eda. Začal totiž zvedat motorku na zadní kolo.

„Blbečku!" vykřikla jsem naštvaně, když vrátil stroj do normální polohy. To už jsme vjížděli do města a za chvíli jsme byli v centru. Když Ed zastavil, rychle jsem slezla z motorky a sundala si helmu. „Nemohl jsi mě aspoň varovat? Bych se chytila dřív," řekla jsem, když i Ed stál nohama pevně na zemi a sundával si svoji helmu. „Ale prosím tě, zvládla jsi to tu chvilku, co jsi se nedržela, úplně na jedničku. Kdyby se mi to povedlo udělat plynuleji, ničeho by sis nevšimla," odvětil a zamknul obě helmy do úložného prostoru na motorce. Když se na mne obrátil zpět, usmál se. „Tak co podnikneme, než přijedou ostatní? Jsem domluvený s Adamem, aby mi zavolal, až budou vjíždět do města, abychom tu na ně nemuseli celou dobu čekat," řekl, když došel až ke mně.

„Upřímně?" začala jsem, „Vůbec to tu neznám, v životě jsem tu nebyla a netuším, co je tu k vidění. Navíc jsem všechny svoje věci nechala u Seleny, takže ani nemám peníze, abych si mohla něco koupit," dokončila jsem, a přitom se rozhlížela po malém náměstíčku. Musím uznat, že je to tu moc hezké. Uprostřed náměstíčka byla malá kašna, s nádherně čistou vodou, okolo ní bylo několik keřů a lavičky, které byli v tento krásný letní den téměř všechny obsazeny. Ed mě chytil jemně za ruku a sklonil se k mému uchu. „Ukážu ti tu jeden krámek, který by se ti mohl líbit. A peníze neřeš, já s sebou nějaké mám," řekl, a aniž by čekal na moji reakci, někam mě začal táhnout.

Procházeli jsme různými uličkami, až jsme dorazili k malému krámku, který byl obrostlý popínavou rostlinou a před vchodem byla krásná lavička. Už když jsme vcházeli dovnitř, věděla jsem, že mi to vyrazí dech. A taky to tam bylo, protože se mi naskytl pohled na místnost plnou malých i velkých obrazů, fotografií, ale i tanečních sukní, baletních piškotů, kostýmů a ozdob do vlasů. Viděla jsem na Edovi, že tu je už po několikáté a velmi dobře to tu zná.

Hned se rozešel k jednomu stojanu s baletními kostýmy a začal prsty přejíždět po jemné látce sukní. U jednoho z nich se na chvíli zastavil, a nakonec ho sundal z věšáku a došel s ním ke mně. „Tenhle kostým patřil mojí mamce, ještě když tancovala. Byl to její oblíbený a když jsme pak potřebovali peníze, tenhle byl poslední, kterého byla ochotná se vzdát a já se jí nedivím, byla v něm naprosto úchvatná. Pokaždé když jsem ve městě, jdu se sem na něj podívat a vždy mám větší a větší chuť ho koupit, ale bylo by mi líto, kdyby ho už na sebe žádná tanečnice neoblékla. Teď, když znám tebe, ho konečně můžu koupit s pocitem, že ho nebude škoda," řekl a měl přitom slzy v očích. Podívala jsem se přímo na něj a chytla ho za obě ruce, kterými pevně svíral látku šatů.

„Nedokážu si představit, jak těžké o pro tebe musí být Ede. Nevím, co bych dělal já, kdyby se v mé rodině stalo něco takového. Je mi to moc líto," s těmito slovy jsem ho objala a on si na mé rameno položil hlavu. Cítila jsem, jak mi po rameni stékají jeho teplé slzy a já ho nechala se vyplakat. Člověk může vypadat jakkoliv drsně, ale smrt vlastní matky zlomí každého.

Po chvíli hlavu zvedl, ale po tvářích se mu stále kutálely slzy. Opatrně jsem mu je palcem setřela a usmála se na něj. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Ed vlastně neví, že mi Brit řekla o osudu jeho matky i otce. Nepřišlo mi správné, aby o tom nevěděl, proto jsem se zhluboka nadechla a řekla: „Vím, co si tvoje mamka udělala a vím, že tvůj otec je kvůli tomu ve vězení. Promiň Ede." Chvíli se na mě díval s překvapením, ale pak mu klesla ramena úlevou. „Jsem rád, že to víš a nemusím ti to vyprávět já. A můžeš mi klidně někdy říct Edwarde. Od doby, co moje matka umřela, nechám si od všech říkat Ed, jenom Ed, protože jediný člověk který mi říkal Edwarde, byla moje matka, a já to miloval.  Po tom co odešla, mi tak začalo říkat několik členů rodiny, ale nebylo to jako od ní, takže jsem jim to zakázal. Ale od tebe? Od tebe to zní prostě správně," řekl a já ho znovu pevně objala.

Chvíli jsme jen stáli a objímali se uprostřed krámku, ale Edovi najednou zazvonil mobil. Pomalu se ode mě odtáhl a hovor přijal. Bylo mi jasné, že je to Adam, proto jsem věděla, že už se blíží do města a mi budeme muset odejít z tohoto kouzelného obchodu. Začala jsem se tedy naposledy rozhlížet po věcech okolo sebe a zaujala mě jedna korunka do vlasů, která se neskutečným způsobem hodila ke kostýmu, který měl Ed stále v ruce. Pomalu jsem k ozdobě do vlasů došla a vzala ji opatrně do ruky. V tu chvíli se Ed objevil za mými zády a potichu se zeptal: „Budeme muset jít, za chvíli jsou ostatní na náměstí. Podej mi tu korunku, rychle zaplatím a ty zatím můžeš počkat venku." S těmi slovy jsem mu korunku podala, on mě rychle políbil na čelo a já vyšla před obchod, kde jsem si sedla na lavičku. Po chvíli vylezl i Ed s hnědou tašku v ruce.

Rychle jsem se zvedla z lavičky a došla k němu se slovy: „Edwarde, můžeme jít?"

Takže docela po krátké době další kapitola. Původně jsem v této kapitole chtěla psát o táborovém úkolu ve městě, ale nakonec se to vyvinulo úplně jiným směrem, než jsem chtěla, ale nelituji toho.