Léto lepších zítřků

-37-

Po asi hodinovém nic nedělání se Petr donutí vstát. Jediné na co se těší je, jak se opije s kluky. Upřímně nechápu proč, ale je dospělý. Vymluvit si to nenechá a zavírat ho tady nebudu. Jenom bych si přála, aby lidi pili pro radost, ne kvůli naštvaní a smutku. Ten se musí řešit jinak. Zamezilo by to spoustě alkoholikům.

Odevzdaně si sednu do auta, které patří Petrově babičce a vyjedu. Petr mě naviguje, vzhledem k tomu, že nemám představu, kam jedeme. Já ani nevím, kde se ta akce koná.

Cesta trvá chvíli. Bydlí od sebe kousek, což je výhoda. U nás v Praze je všechno dál nějakým záhadným způsobem. Možná je to taky náhoda. Nicméně jsem ráda, že nemusím řídit za tmy nějak výrazně dlouho, nemám to ráda.

Petr nadšeně děkuje za svezení a utíká dovnitř. Netuším u koho jsme nebo kdo tu bude, nemůžu ho tu ale nechat. Slíbila jsem mu, že se dneska nikam nehnu, i když bych se vsadila, že už na to dávno zapomněl.

"Dávej na sebe pozor." Zakřičím ještě než zmizí z mého dohledu. Všimnu si, že mávne rukou, což mě trochu uklidní. Rozhlédnu se, abych našla někoho, koho znám. Jako první uvidím Marka, ten se ale snaží bavit s nějakou holkou, takže by asi neocenil kdybych se k nim přidala.

Proto hledám Davida. Docela se to mezi námi uklidnilo, a upřímně, je mnohem lepší společnost než Calin nebo Willy, který je oproti mě velký extrovert, takže neustále vyhledává společnost cizích lidí, což z duše nesnáším. Navíc je stále pod vlivem nějakých mně neznámých látek, takže si s ním moc nepokecám.

Nikoho, koho znám, nenacházím. Proto se vydávám skrz dav lidí ven, abych mohla být na vzduchu. Smrad alkoholu, cigaret a marihuany je pro mě nesnesitelná.

"Tebe jsem tu ještě neviděl. Nechceš zajít na drink?" Chytne mě něčí ruka. To mě donutí otočit se za hlasem. Stojí tam zhruba stejně starý kluk jako jsem já a usmívá se.

"Ehm, co kdyby si mě nejdřív pustil." Uhnu pohledem, snažící se dostat svoji ruku z jeho sevření.

"Pustím tě, když si se mnou napiješ." Podá mi flašku nějakého vína. Já s ním ale pít nebudu, nevypadá úplně důvěryhodně. Na druhou stranu, já nevěřím nikomu.

"Já nepiju, mám to zakázané. Můžeš mě prosím pustit?" Škubnu znovu znovu, zatímco vevnitř začínám vyšilovat. Jenže i tak mě nepustí.

"Dobře, v tom případě tu mám džus." Podá mi skleničku do které jeho kamarád nalije džus. Poslušně si ji vezmu do ruky a napiju se. Nenapiju se hodně, spíš jenom tak aby se neřeklo.  Kéž bych měla tu odvahu se hádat. Kéž bych se nebála postavit se sama za sebe. Jenže terapie nedokážou vyřešit všechno a já se buď musím naučit nebát se, nebo se bát ale nevyčítat si to.

On mě nakonec pustí a já uteču pryč, dřív než mě stihne zastavit. Sedám si na trávu ven. Stále se ohlížím, jestli ten kluk s hnědými vlasy nejde, naštěstí nikoho nevidím. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Jak já tyhle situace nemám ráda. Pokud jde o lidi co znám, můžu se hádat do nekonečna. Ale jakmile je to cizí člověk, sklopím hlavu a nic neřeknu. Stejně jako teď. Kéž bych věděla proč se tohle děje, abych s tím mohla něco dělat.

"Si v pohodě? Viděl jsem tě s tím klukem, co tě držel a nevypadala si zrovna nadšeně." Vyleká mě hlas, který patří Davidovi. Zabiju ho pohledem, čemuž se zasměje, protože si moc dobře uvědomuje, že mi málem způsobil infarkt, ale nakonec si vedle mě sedne.

"Otráveně, ale ne kvůli němu. Spíš kvůli tomu, co se děje Petrovi. Tenhle kluk mi spíš ukázal, že tyhle party, nejsou můj šálek kávy." Od doby, co jsem sem přijela jsem podstoupila tři takovéhle hurá akce. Tu první jsem proseděla ve sklepě, tu druhou jsem poplakala v koupelně a tahle zatím taky není bůhví jaká. Jediný, co mě těší je, že Petr přijde na jiné myšlenky.