Léto lepších zítřků

-17-

S Anetou odcházíme z koupelny. Míříme do společenské místnost, kde už se pije. Kromě toho si všímám nové osoby. Má na sobě černé džíny, černé triko a do třetice všeho černého i černou džínovou bundu. Na hlavě má čepici v barvě tělové. Podívá se na mě a zářivě se usměje.

"Lucka? Já jsem Vašek." Rozjede se ke mně. Vypadá mile. "Neznám tě odněkud? Přijdeš mi podvědomá." Podává mi ruku. Tohle je moje oblíbená otázka. Na tohle odpovídám moc ráda.

"Vzhledem k tomu, že já tebe neznám, je tu jenom jedna možnost. Porno." Snažím se udržet vážný výraz. Samozřejmě, že jsem v pornu nikdy nehrála. Není ale nad výraz ostatních. Nevím jestli se lépe tváří David nebo Vašek. "Co tak koukáš?" Divím se a zároveň se bavím neskutečným způsobem.

"Jsem si jistý že odtamtud to není." Směje se narozdíl od Davida. Ten je stále zaskočen. "Nemaluješ náhodou? Mám pocit, že jsem tě viděl někde se štětcem." Přemýšlí nahlas, škrábající se na bradě. On mě asi vážně zná. Já nemám nejmenší tušení o tom, kdo to je. Chci kývnout, David se do téhle debaty ale stihne vložit dřív.

"Pochybuju, že zrovna ty bys ho točila." Rýpne si David. "I když bys klidně mohla začít, já bych se nezlobil. Rád se k tobě přidám." Pošle mu vzdušnou pusu. Za to vezmu do ruky dřevěnou sošku z poličky, kterou po něm hodím. Takhle se mnou nikdo nebude mluvit. Nesnáším když se, ať už ženské nebo mužské tělo nějak nepřirozeně sexualizuje. Nejsem jeho holka přeci. Jediný co jsem, je labilní jedinec, který když se naštve, nepřemýšlí.

"Nechutný čuně." Bodám do něj pohledem, potom co dostane ránu do ramena. Dobře, uznávám, chtěla jsem trefit hlavu, takže jsem trochu zklamaná. Nicméně, aspoň že jsem se trefila.

"Co jsem udělal? Víš že si mě mohla trefit do hlavy?" Drží si svoje rameno, čemuž se ostatní smějí.

"Taky že jsem chtěla. Buď v pohodě, hlavu máš prázdnou, takže se nemusíš bát, že bych ti ublížila." Vydechnu a zhluboka se nadechnu. Chci po něm hodit ještě něco, ale nakonec si vezmu svoji tašku s oblečením a odejdu. Vašek s Anetou a Calinem na mě koukají dost zvláštně. Jsem ale tak vytočená, že je mi to jedno.

Jak si může dovolit takhle mluvit s kýmkoliv, natož s holkou. Nenávidím, když se z nás dělá figurína na sex. Nevím čím to je, ale mě kluci vždycky takhle brali. Takže už mi došly nervy. Kdyby to byl můj kluk, možná bych se zachovala jinak, možná taky ne. Nebudu mít sex s nikým, kdo si mě neváží jako člověka, nebo s někým komu nevěřím. Ještě neví, co ráda dělám, nebo kolik mi je, ale zve mě do svojí postele. Je mi z něj špatně.

Vcházím do pokoje, odkud slyším zvuky. Otevírám dveře a nacházím Petra. Pokoj je docela malý. Jsou v něm dvě okna, které jsou naproti posteli pro dva. Postel je nalevo od dveří. Napravo od dveří je veliká vestavěný skříň. Je v hnědé barvě stejně jako rám postele  nebo skříňka pod oknem.

"Řekni mi, že s tebou můžu sdílet tenhle pokoj, jinak odjíždím." Opírám se o zeď. Tašky položím na zem, respektive je hodím. Jsem unavená, naštvaná a zklamaná mužskou populací.

"Co Aneta?" Zarazí se. Leží na posteli, v ruce má telefon a kouká na mě. Má štěstí, že jeho boty nejsou na posteli. To bych ho hnala. Nevím kdo je naučil, nebo spíš nenaučil, že boty si do domu zouváme.

"Aneta nemluví o nikom jiném než Františkovi a ten je to poslední, co chci řešit." Musím toho přeci nějak využít, tak to dělám takhle. Donutím ho, aby si se mnou o tom, co mu vadí, promluvil.

"Nedělej, že ti nechybí." Protáčí oči. To mě donutí se usmát. On žárlí! "Co se směješ, jestli ti to přijde vtipný, tak můžeš být na pokoji s Davidem." Začne kroutit hlavou. Chvíli přemýšlím nad tím co udělat, až se nakonec rozejdu k posteli na kterou si sednu.