Léto lepších zítřků

-7-

"Bože, to nás jako nehledají?" Jsem frustrovaná. Netuším jak dlouho tu jsme, ale rozhodně to není hodina. Minimálně uběhly tak tři hodiny.

"Víš, jak musí vypadat? Ty už nevědí o sobě, natož o nás." Proč je Petr tak v pohodě, zatímco já šílím. Co když nás tu nenajdou a my tu zůstaneme do svojí smrti? Možná zním jako blázen, ale ten pocit, kdy nevím, jak dlouho tu budeme je dost deprimující.

"No já se tu tímhle tempem ale zblázním." Moje ruce nervózně zajíždí do mých vlasů. Už toho bylo dost. Nesnáším tenhle pocit nejistoty, který mám.

"Proč by si se zbláznila? Copak jsem tak špatný společník?" Otáčí se ke mně v leže, zatímco já se zvedám, abych mohla chodit sem a tam. Čekala jsem, že tenhle stav přijde ještě dřív, jsem ráda, že jsem vydržela takhle dlouho.

"Ne, to nejsi. Naopak, jsem ráda, že tu nejsem třeba s Calinem." Nechci, aby si myslel, že mi vadí tu být s ním. Radši bych ale byla někde na čerstvém vzduchu, místo sklepa. "Jenom moje psychika nedává tenhle blbej sklep." Kopnu do bedny s prázdnými flaškami od piva. Jsem naštvaná a vyděšená, jako malý dítě.

Petr zůstaně zticha, jelikož mu dochází, že nemá cenu se mnou teď cokoliv řešit. Já vycházím schody, abych se aspoň trochu pokusila dát lidem venku najevo, že tu je někdo zavřený. I přes moje bouchání a ječení se nic neděje.

"Lucko, uklidni se." Zasměje se, ale přestane, když si všimne, že jsem na hraně zhroucení. Hned je mi líp. Že mě to nenapadlo dřív. Kdyby to s mojí poruchou bylo tak jednoduchý, tak už bych jí neměla.

"Beru to zpátky, promiň, vím, že tohle nepomáhá." Dojde mu, že to co řekl je blbost. Já kývnu hlavou, ale svojí soustředěnost věnuju mému dechu. To mi ale momentálně vůbec nepomáhá. Lépe to dopadnout nemohlo. Jsem zavřená ve sklepě, s klukem, který pochybuji, že zná něco, jako je panický záchvat a léky jsou v jiné vesnici.

Ať si snažím říkat, že je to dobrý, moje tělo mě neposlochám. Srdce mi začíná bušit, jako o závod, což mě nutí začít zrychlně dýchat. Je mi do breku z toho, že mi startuje panický záchvat. Nesnáším je. Je to jeden z nejhorčích pocitů.

Moje kroky směřují co nejdál od Petra. Sklep totiž není jedna velká místnost, ale jsou tu místnosti oddělené zdmi, naneštěstí tu ale chybí dveře. Sedám si na zem, protože se začínám celá třást. V tenle moment mi je jasný, že už to jen tak nezmizí.

Samotný strach z toho co přijde to ještě zhoršuje, vím to, ale nedokážu se uklidnit. Moje oči začínají produkovat značné množství slz. Nechci tím projít znovu, tak moc nechci.

"Lucko, si v pohodě?" Uslyším Petrův hlas. Nedokážu už ale ani mluvit. Mám pocit, že se udusím. Mám pocit, jakoby mi někdo seděl na hrudníku. Nejde to. Nedokážu to rozdýchat. "Hej, hej. Co se děje?" Rozejde se ke mně. Jediné čemu se ale zvládnu věnovat je fakt, že se dusím.

"Panický záchvat?" Zeptá se zkušeně. Já zakývám hlavou. Je mi trapně, že mě tohle přepadlo zrovna tady před ním. Jenomže tohle je součást mých psychických problémů. Je jedno, kde jsem, jestli je to MHD, škola nebo kavárna. Záchvat si nevybírá.

"Bě..běž pr..pryč." Pokouším se ho odbít. Chci se zvednout, ale nemůžu. Moje hlava se mi neskutečně motá.

"Ne, vím, co to je a vím, že na tohle je nejhorší být sám." Sklání se ke mně. "Potřebuješ něco? Vodu? Léky? Cokoliv." Snaží se ze mě něco dostat, ale já nedokážu mluvit. Kroutím proto hlavou znovu.

"V tom případě se soustřeď na dýchání. Hezky pomalu nádech a výdech. Věnuj se přítomnosti, nepřemýšlej nad ničím jiným." Odhrnuje mi z tváře vlasy, snažící se mě uklidnit.