Léto lepších zítřků

-44-

"Vstáváme Šípková Růženko. Musíš se najíst a připravit. Parta už nás čeká." Probudí mě Petrův hlas. Chci se otočit, abych měla klid, v ten moment mi však dojde, že jsme měli odvést Mattea na nádraží. A já zapsala. Bleskurychle otevřu oči, sednu si a vyvalím oči. JÁ ZASPALA!

"Kde je Matteo?" Zamračím se. Rozhlížím se, bratra ale nikde nevidím. Jediný koho vidím je Péťa.

"V klidu, už je na vlaku. A dokonce už je v pohodě s tím, že tu zůstaneš." Petr se usměje od ucha k uchu. V ruce drží talíř s pořádnou porcí těstovin s kečupem. Není to kdovíjaké jídlo, ale ta představa, že i přes to, že neumí vařit tohle uvařil, mi kouzlí úsměv na tváři také. 

"Co si s ním udělal proboha? Ještě ráno mě nesnášel." Zamračím se. Ne, že bych mu to nevěřila, jenom mi to přijde nemožné, vzhledem k tomu, jak se na mě díval a křičel.

"Vysvětlil jsem mu to. Řekl jsem mu, že tu pro něj budeš nehledě na to, kde si a že sem kdykoliv může přijet. Jo a taky jsem mu řekl, že když to vydrží do konce základky, může někam na internát a vypadnou z domu, což ho evidentně nemotivovalo."

"Petře ty si takový zlato. Já si tě vážně nezasloužím." Podívám se na něj lehce dojatě. Nemůžu uvěřit tomu, že mám tu čest ho mít ve svém životě.

"Blbost." Zakroutí hlavou. "A teď začni jíst, ať David nenadává, že na nás musí čekat." Cvrnkne mě do nosu. Jak jako David? On něco plánuje?

"Péťo ale mně se dneska nikam nechce. Nemůžeme tu zůstat?" Z představy, že jsem někde mezi lidmi se mi dělá špatně. Nehledě na to, že jsem unavená, nejradši bych spala.

"Aspoň to zkusíš. Nemůžeš se tu zavřít, to ti nepomůže, akorát by ses utápěla v těch nehezkých myšlenkách. Pokud ale budeš chtít kdykoliv odjet, odjedeme, slibuju." Koukám mu do očí, kde nevidím jediný náznak toho, že by to nemyslel vážně. Když já vážně nikam nechci. Přijdu si jako tělo bez duše a přetvařovat se mezi lidmi mi nepomůže, ba naopak. "A už jez, jinak ti toto gastronomické peklo budu dělat častěji." Řekne, zatímco se pustí do své porce.

Do jídla se i přes nechuť, kterou k němu chovám, pustím. Ocenila bych na těstovinách sýr, ale na ten Petr zapomněl. Docela se divím, že při Petrově rozevlátosti je sýr jediné, na co zapomněl. Jakmile dojíme, pomalu se začneme připravovat. Vzhledem k minulé zkušenosti na sebe hodím dlouhé triko a volné kalhoty, pro jistotu.

Co je smůla, ne teda pro nás, ale pro Davida, je půl hodinové čekání. Tak trochu jsme se zase nestihli připravit na čas. Venku možná není takové teplo, jako minule, když na mě čekal, nicméně v moment, kdy vycházíme ze dveří, můžeme si všimnout jeho nasupeného pohledu. Nevím jak to dělá, vážně ne, nicméně pokaždé, když vidím tenhle jeho pohled, mám potřebu si rýpnout ještě víc.

"Víte že tam na vás čekají, včetně mě tady? A čím později přijdeme, tím méně tam bude jídla pro nás." Vyštěkne. Nesmím se začít smát. Jinak na mě skočí.

"Omlouváme se. Díky že si počkal." Petr zvolí tu cestu se sklopenou hlavou. Já mám šílenou potřebu si rýpnout.

"Já se jenom ujišťoval, jestli jsme na stejné lodi. Protože bych nerad abychom dojídali zbytky." Dodává. My si s Petrem sedáme do auta, oba dozadu.

"Na stejné lodi? Vždyť nejsme ani ve stejném oceánu." Rozesměji se. Jeho pohled mi nedává jinou možnost. "Jako my jedli, takže si jediný, kdo bude zoufale bojovat o kus žvance. Viď Péťo." Mrknu směrem napravo, kde sedí moje drahá polovička.

"Vy jste jedli? Já vás fakt přerazím." Ve zpětném zrcátku se jeví pěkně vytočeně. Kroutí hlavou a jemně nás probodává pohledem, ale jenom jemně. Na další otázky se však neptá. Evidentně má dost. Celou cestu kluci něco řeší. Neposlouchám je. Dívám se do telefonu, kde mám sdílenou polohou Mattea. Petr měl pravdu, Matteo je doma. Co se tam asi tak může dít?