Léto lepších zítřků

-19-

"Vstávejte vy dva už. Je deset." Budí mě klučičí hlas. Po včerejšku jsem ale tak moc vyřízená, že se přetočím na bok a dělám, že nejsem.

"Williame, jestli okamžitě nevypadneš, tak si mě nepřej." Vyhrožuje Petr Willymu za mě. Docela mě překvapuje, že je schopný někde sebrat tu energii.

"David chce někam jet a já mám vás vytáhnout z postele." Zní naléhavě. Stále ale odmítám otevřít oči. Místo toho mručím, aby mu došlo, že nikam nepojedu, nebo aspoň ne teď.

"Tak mu vyřiď, že nikam nepojedeme. Chceme si udělat svůj program. Nazdar." Zavrčí Petr. V ten moment se chodbou rozezní Willyho kroky. Odchází už konečně pryč. Díky bohu. Chci spát ještě tak pár hodin.

I přes to, že se snažím usnout, mám smůlu. Světlo už je moc ostré. V pokoji jsou dvě okna, která míří přímo proti nám. V okně je krásně modrá obloha se sluníčkem. To znamená jenom jedno, vzhledem k tomu, že bude nádherně. Den bez hádek, slz a špatné nálady. Jak říká můj doktor, k tomu, aby byl den dobrý, se musíme rozhodnout. Ten nepřijde sám.

Tyhle moje myšlenky ale nevydrží dlouho. Vzpomenu si na mámu a včerejšek. Beru do ruky telefon, abych zkontrolovala jestli tam není  hovor nebo zpráva s jejím jménem. Není. Možná jsem to psát neměla. Jestli tohle bude první věc, která na ní vyskočí, tak už se mnou nepromluví nikdy. Opovaž se jí omluvit, musí si uvědomit, že to takhle dál nejde. Ozývá se z mého podvědomí. Vím to, ale bolí mě to za ní.

"Kolik vůbec je?" Ptá se Petr, který už evidentně taky nemůže usnout.

"Půl jedenáctý." Odpovím, zatímco se z postele zvednu.

"Myslíš, půl jedenácté?" Opraví mě dávající důraz na dlouhé e. Za tohle si ode mě vyslouží rádoby zlý pohled. "No co, si v Brně, tady se nemluví jak v Praze." Jeho výraz mi připomíná mě, když mám pocit, že mám navrch. Chtěla bych po něm hodit aspoň polštář abych ho zbavila toho přiblblého úsměvu, ale ve výsledku se mi ten jeho úsměv líbí.

"Kam máš v plánu jít?" Jsem zvědavá. Netušila jsem, že se bude chtít vyhnout partě a trávit tak čas jenom se mnou.

"Přijdu ti jako někdo, kdo se tu vyzná? Doufal jsem, že přijdeš s nějakým nápadem ty." Chytá se za hlavu. Musí mu být fakt blbě po včerejšku. Možná jsem se nikdy neopila, umím si to jeho utrpení ale dost dobře představit. Pomáhala jsem mámě párkrát do týdne pár let.

"Ty si vážně jako mýval." Hrabu se v tašce s léky. Vybírám část pořadače pro dnešní den. Léky pak zapíjím, ty mi zase vezmou spoustu energie. Na druhou stranu mi vezmou i ty nepěkný myšlenky, snad tedy. "Divím se, že si náš rozhovor vůbec pamatuješ." Mrknu na něj.

"Samozřejmě, že si ho pamatuju." Zní dotčeně. Abych si ho usmířila, beru Acylpyrin se skleničkou vody. Úspěšně si to ode mě převezme a lék zapije.

"Jdu si dát sprchu a pak něco vymyslím." Seberu svoje oblečení, které si chci vzít na sebe, zatímco si Petr znovu lehá do postele. V koupelně se radši zamykám, tentokrát úspěšně. Pouštním sprchu ve které trávím dost dlouho. Je pár věcí, které si potřebuji promyslet.

Zvládla jsem se rozhádat s mámou, ta se mnou teď nekomunikuje. A to nemluvím o tom, že co jsem přijela do Brna jsem zvaná na rande. Tentokrát ale můžu mluvit o štěstí. Byla jsem pozvaná na rande Petrem. Sice opilým Petrem, ale Petrem. Už včera mi to udělalo neskutečnou radost. Samotnou mě překvapuje, jak jsem v klidu.

Když jsem měla jít s Františkem ven, byla jsem nervózní. Měla jsem svým způsobem strach. S Petrem je to jiný. Jsem totiž absolutně v klidu. Ne, že by mi to bylo jedno, protože není. Záleží mi na tom šíleným způsobem. Líbí se mi a rozumí mi až nereálným způsobem. Samotnou mě zaráží, jak moc v klidu jsem. Takhle se neznám.