Léto lepších zítřků

-14-

Komár a jeho bzučení. Existuje otravnější zvuk? Ne, tím jsem si naprosto jistá. Po asi půl hodině máchání rukama kolem hlavy, to vzdávám. Petr spí, nebo tak aspoň vypadá. Venku už nádherně svítí sluníčko, které hřeje, zatímco ptáci zpívají. Nikdy jsem takhle v lese nespala a až na ty brouky, to bylo nádherný.

Hrabu se ze spacáku a vstávám. Rozcházím se k potoku, kde si oplachuji obličej. Doufám, že voda není otrávená. Jedovatě ale nevypadá. Naopak, je neskutečně příjemná i když ledová. Člověk se po ránu ale potřebuje probudit.

Otřesu ze sebe všechny brouky a jiný hmyz, co je na mně. Spaní pod širákem je úžasný zážitek, až na to ráno, kdy se člověk budí s takovouhle hmyzí společností. Táta mě dřív brával do lesa, spávali jsme ale v autě. Milovala jsem to, o to víc mě mrzí, že má ve Španělsku novou rodinu, kde se svým novým dětem věnuje tak jako mně tenkrát.

Závidím? Možná. Kdo by ale nezáviděl, když ví, jak krásný to všechno bylo. A pak? Ze dne na den konec. Přišla jsem o nejlepšího kamaráda a tátu dohromady. To mu nikdy nezapomenu. Španělsky umím, mohl mě vzít taky. Z nějakého důvodu mě tu ale nechal. Nevím jestli mu bylo jedno, jak moc mě zničí jeho odchod, i tak to nakonec ale udělal.

Za Petrem se vracím až po půl hodině. Koukám na srnky, které se pasou na trávě. Jsou tak v klidu a spokojené. Stejně jako Petr, který spí. Nechci ho budit, takže si beru telefon, na kterém mám zprávy od Anety. Aneta mi musela napsat spoustu zpráv po Petrově hovoru. Přesněji deset, já čtu ale poslední tři.

Opovaž se s ním něco mít!

Proč mi nezvedáš telefon?

Slíbila si že se ti nelíbí, takže jestli spolu budete mít sex, zabiju tě.

Tohle je jenom zlomek z nich. Stálo mi to za to? Stálo. I kdybych měla umřít.

Neboj nic nebylo a nebude. Jenom si rozumíme, jako kamarádi.

Lžu. Nechci ji naštvat. Mám ji ráda, je to moje nejlepší kamarádka. Jenom se nemůžu vzdát Petra. Nevím jak to s ním bude, ale je mi s ním dobře. Navíc on to nebere tak jako já, takže si nechci přivodit zbytečné hádky. Počkám co se bude dít a pak se kdyžtak Anetě přiznám.

V ten samý samý moment mi dochází, že tu nemám svoje léky. Výborně. Snad na můj stav nebude mít vliv pár hodin. Pro svoje uklidnění koukám na spícího Petra. Kéž bych byla taky tak klidná. Chvílemi se usmívá. O čem se mu tak může zdát? Natolik, abych dokázala odpovědět ho ale ještě neznám.

"Budeš mě takhle sledovat dlouho? Já vím že se ti líbím, ale tohle už je děsivý?" Vyleká mě. Jemu se nic nezdálo. On věděl že ho sleduji. Ten kluk umí být noční můra.

"Kolikrát ti mám říkat, že se mi nelíbíš." Protáčím oči. Kdybych věděla, že se neusmívá ze spaní, ale kvůli tomu že na něj koukám, rozmyslela bych si to. Začínám přemýšlet nad tím, jestli s ním není líp, když spí. Minimálně vypadá mnohem roztomileji.

"Si červená až na zadku a to znamená ano. A teď mi pojď pomoct, musíme zpátky." Balí spacák společně s karimatkou. Já začínám taky. Všechno, co jsme použili dáváme zpět tam, odkud jsme si to vzali. Bavíme se ale už ne tak jako včera. Jakoby se světlem přišlo i naše odcizení.

Oba dva jdeme lesem zpět k pískovně. Tentokrat cesta netrvá hodinu. Za světla už to Petra nemate tak, jako za svitu měsíce a tmy všude okolo. Za chvíli jsme u party, která je ještě z půlky spící. Čekala jsem přesný opak. Čekala jsem, že to budou oni, kdo bude čekat. Kdo mě ale nepřekvapil je Aneta stojící v pozoru. Jakmile mě spatří rozjede se ke mně s nečitelným výrazem. Mám průšvih.