Léto lepších zítřků

-16-

Když řeknu, že mě celý včerejší večer Aneta vyslýchala, nebudu lhát. Chtěla jsem se vyspat, vzhledem k tomu, že nás čeká dlouhá cesta na Slovensko, ale ne. Musela jsem ji popsat každou minutu toho večera. A to doslova. Nejdéle jsem nakonec strávila u popisováni našeho loučení. Musela jsem hrát nadšení, zatímco jsem se v hlavě snažila vymyslet výmluvu, abych s ním nemusela podruhé ven. Nechci mu dávat víc nadějí.

Dělala jsem zase něco co nesnáším. Utekla jsem kvůli tomu do Brna, kde to praktikuju stejně. Proč se prostě musím

Aneta je z něj jaksi nadšená a chce abych z něj byla nadšená stejně. Znám jí, hádat se s ní nemá cenu. Hlavně se tak podezřele ptala na Petra, že kdybych nebyla aspoň na oko z Franty nadšená, došlo by ji, že to je on, s kým bych ráda trávila večer. A ne že by byl František idiot, nebo bychom si nerozuměli. Je to fajn, ale naše duše spolu netancují zdaleka tak jako ta moje s Petrovou. Není tam s tím Frantou ta jiskra.

"Lucko, haló." Zatleská Aneta. Leknutím poskočím, a o trochu poodstoupím. Evidentně chce svůj kufr s mojí taškou, jež mi půjčila, protože je můj kufr zbytečně velký, odnést dolů. "Za deset minut tu bude David, tak pohni." Je pravda, že mám tak desetiminutové zpoždění, to je ale tou únavou. A za tu může ona, nenechala mě spát.

Zrychleně si balím věci, jako je telefon, nabíječku a léky. Do pěti minut jsem dole, což je rekord v mém balení. Aneta společně s její mamkou dodělávají svačinu, díky za ty dary. Cesta na Slovensko je dlouhá. Takže bude hodně velký hlad.

"Půjdeš pro Petra? Calin s Davidem mě bombardují zprávami. Už tu jsou." Je nervózní. Pro jednou to nejsem já.

Zakývám hlavou. Dneska jsem ho ještě nepotkala, takže budu jedině ráda když ho uvidím. Schody vybíhám, mířící do Petrova pokoje. Ťukám, ozývá se "dále" a já vstupuji do pokoje. Petr mi věnuje prázdný pohled, který za pár vteřin věnuje zase tašce.

"Čau, potřebuješ něco?" Jeho hlas je až děsivě ledový. Není to ten hlas, který mě zahřál a nutil mě se smát. Je to ten hlas, co ve mně probouzí spíš ty nehezké pocity. Proč mám pocit, že to je tím, že jsem byla s Františkem? Takhle za ty dva večery nezněl ani jednou. Třeba je to ale náhoda a nemá dobrý den. Nemůžu všechno vidět tak pesimisticky.

"Ehm, kluci už jsou tady. Jsou nervózní, tak ti Aneta vzkazuje, že máš jít dolů." Snažím se neznít zaskočeně, ale nedaří se mi to.

"Ok, za minutu tam jsem." Jestli jsem si do teď nebyla jistá, teď je to stoprocentní. Nesnáší mě. Jeho oči mi to dávají dost najevo. Radši ho nechávám balit oblečení a odcházím. Takhle ho neznám. Když co jsem čekala? Nemůžu sedět zadkem na dvou židlích, aspoň tak to říkala babička.

Jakmile se vrátím, Pavla mě posílá ven. Tam stojí dvě auta a spousta kluků. Znám akorát Calina a Davida. Nedivím se, že tu jsou ty auta dvě. Je nás hodně a vlakem jet nechtěli.

"Tak jsem tu." Upoutám pozornost na sebe. Všichni stojí v kroužku a baví se. Jediný kdo se na mě ale podívá je můj oblíbenec David.

"Přesně na tebe jsem čekal. Jinak tohle je Marek a tohle Willy." Rozjede se ke mně a položí mi ruku kolem ramen. Už je tady zase, tentokrát mi musí narušovat osobní prostor. S kluky na sebe kývneme, David by mě totiž nepustil.

"Dobrý děkuju, teď už můžeš jít idiotovat někam jinam." Zním otráveně, ale baví mě tahle hra. Aby si ještě tohle Petr nevyložil špatně. Nebuď ironická, můžeš si za to sama.

"Ne, směna idiotování mi končí až ve čtyři. Pak půjdu idiotovat třeba ke Calinovi, viď? Zatím ti může zlepšit náladu fakt, že jedeš se mnou v autě." Usmívá se od ucha k uchu.