Léto lepších zítřků

-2-

"Tak a jsme tady." Uslyším zvuk ruční brzdy, která mě donutí otevřít oči. Vstávala jsem v šest ráno, celou noc jsem ale nespala. Střídavě jsem se těšila neskutečně moc a chvílemi měla záchvaty úzkosti z toho, že jedu někam, kde se budu muset seznamovat, což není činnost, ve které bych vynikala.

„Děkuju." Kývnu, otevírající dveře. Už chci být v rozjetém vlaku. Čím dřív tam nastoupím, tím dřív mi spadne kámen ze srdce. Ještě stále si to totiž můžu rozmyslet, což nechci, i když by se mi ulevilo.

"Lucio, vážně seš si jistá, že je tohle dobrý nápad? Podívej se na sebe, vždyť se celá třeseš. Vypadáš, jak kdyby ses měla zhroutit." Ted na mě vytáhne tohle, to je úžasný. Kdyby mě radši nechala být. Vím, že nejsem zdravá, ale léky beru. Sám doktor mi řekl, že pokud se doma cítím špatně, mám odjet, i když ze začátku se mu to nelíbilo. Ona u toho ale nebyla a tak si myslí, že dělám špatně. Rozkaz zněl jasně, pokud mám příležitost odjet a poznat tak nové lidi, mám se sebrat a vypadnout, obzvlášť pokud vím nebo cítím, že mi to pomůže.

"Dej mi už konečně pokoj s tímhle, aspoň pro jednou. Buď zticha. Buď aspoň pro jednou zticha." Zaječím, až se za mnou otočí lidi, zatímco začnu vztekle vytahovat kufr z auta. Máma mě pozoruje pohledem, který nevím, jak mám přečíst. Proč to nechce chápat? To ona je důvod, proč tu hystericky ječím na polovinu ulice.

„Hlavně v klidu, ano? Nádech a výdech." Chytá mě za ruku, jako to dělává vždycky. Vím, že to, co ve mně startuje je panický záchvat z nového. A proto se zhluboka nadechuji a vydechuji. Vzpomínám si na slova písničky, které mi táta zpíval vždycky před spaním. Je to něco, co mě odreaguje, a já se zvládnu uklidnit.

„Už půjdu, abych to stihla, jo?" Házím přes rameno kabelku, jakmile mě máma pustí.

„Dobře. Až dojedeš, dej vědět, jak si na tom, dobře?"

„Dám, neboj se." Rozcházím se přes silnici k Hlavnímu nádraží, odkud mi jede vlak do Brna, kde by mě měli vyzvednout. Z kapsy vytahuji jízdní řád, který mám pro jistotu ještě v batohu a taky v telefonu. Člověk nikdy neví, co se mu stane s telefonem nebo batohem.

Procházím obrovskou halou, kde je velká spousta lidí. Jsem ráda, že jsem vstala brzy ráno, není tu tolik lidí, jako normálně. Hledám na tabuli nápis Vídeň, u které pak hledám číslo nástupiště, odkud to odjíždí. Nadšeně nacházím číslo šest, kam se taky nakonec rozejdu.

Najednou, jako bych se smířila s tím, co mě čeká. Nemůžu už couvnout, vlak je tu do pěti minut. Čekají mě dva měsíce na vesnici, místo města. Vydávám se bydlet k rodině internetové kamarádky, jíž jsem nikdy nepoznala. Je to poprvé, kdy odjíždím z domova. Vlatsně je to poprvé, co opouštím svoji rutinu, která je pro mě jako voda pro rybu.

"Omluvte mě, slečno, ale jsem na správném nástupišti? Špatně vidím a nevím, jestli je tam naspané Brno – Hlavní nádraží." Promluví ke mně stará paní, které může být kolem sedmdesáti let.

"Um.. jo, jste." Odpovím. Nemám ráda, když mě osloví někdo cizí. Nesnáším seznamování.

Proto odjíždíš na druhou stranu republiky za lidmi, které si v životě nepoznala? Chytrá to holka. Ozývá se moje podvědomí, které má pravdu. Jsem v tomhle trochu sebevrah. Třeba mi to pomůže nastartovat zase trochu mojí psychickou pohodu, i když budu ze začátku trpět.

Odjakživa se mi až na mého psychiatra nikdo nesnaží porozumět. Někdy by mi stačilo si o mých pocitech popovídat, což dělám s mým psychoterapeutem, ale toho vidím jednou za týden. Nejsem zas takový blázen, naopak jsem díky svojí poruše dostala stipendium na soukromé škole v Praze, kde budu už za čtvrt roku studovat to, co mi jde nejvíc – malovaní.