Léto lepších zítřků

-6-

"Takže co dělá holka z Prahy v Telnici?" Podává mi pomerančový džus, zatímco si on do toho svého nalévá vodku. S alkoholem bude asi kamarád narozdíl ode mě.

"Hledá samu sebe, nebo se o to aspoň snaží." Beru si plastovou flašku z jeho ruky a rovnou si ji přikládám ke rtům, abych se z ní napila. Moc jsem dneska nepila kvůli těm nervům. Kdybych dneska cokoliv dala do žaludku, dost pravděpodobně by se mi to vrátilo.

"Tak to hodně štěstí, mně se to tu ještě nepovedlo." Zklame mě. Třeba se ale nesnažil dost. Já jsem odhodlaná samu sebe najít.

"Taky nečekám, že se mi to povede. Jenom už jsem musela utéct od toho všeho. A Telnice se zdála dost daleko." Nechci tu úplně rozvádět proč a předčím, že jsem to vlastně utíkala. Nechci radši ani vědět, jak teď máma musí vypadat. Chci si užívat toho, co je teď a tady.

"Takže princezna na útěku." Nakloní hlavu. Musí to dělat? Je ještě roztomilejší, než normálně. To jsem tu musela skončit zrovna s ním? Já jenom, že jsem něco slíbila Anetě, která by mě snědla, kdybych to porušila.

"V podstatě." Zakývám. Uhodil hřebík na hlavičku. "Každý ale před něčím utíkáme, ne?" Je to tady, hluboká debata začíná. Petr bude litovat, že se tu se mnou zavřel.

"Já ne." Kroutí hlavou. Na tomhle světě jsem devatenáct let, a za tu dobu jsem nepoznala nikoho, kdo by před něčím neutíkal. Lže.

"Neříkej mi, že tu není něco, před čím bys neutekl." Opírám se o ruce. Sleduju jeho tvář, která mi říká, že nelže. Tomu ale nevěřím. "Každý máme někde toho démona. Někdo ho má ve skříni, někdo pod postelí. Ve výsledku před ním ale utíkáme všíchni." Hájím svůj pohled na věc.

Petr sedí přede mnou na karimatce v tureckém sedu. Na nohách má položenou vodku, která už je z půlky prázdná. Díky bohu jsme sem oba šli oblečení, takže nám není až taková zima, jako by byla, kdybychom tu byli jenom v triku. Sklep není úplně vyhřáté místo, ani přes léto.

"Až na to že já sám jsem si tím démonem. A před sebou samotným neutečeš." Zajímavá odpověď. Překvapivě ho ale ale chápu. Moje hlava ty démony taky zvládne vytvářet bez větších problémů.

"Víš, že máš pravdu? Vypadáš jako strašidlo." Odlehčím trochu situaci. Svému vlastnímu vtipu a jeho zašklebení se začnu smát. Petr se chvíli mračí, ale nakonec se usměje, přičemž pohne hlavou a já si tak prohlídnu celé jeho tetování na krku. "Máš ale pravdu. Nejhorší místo na téhle planetě umí být někdy naše vlastní mysl." Přestanu se smát, při představě, co moje psychika někdy dokáže.

"Teď si to vystihla holko z Prahy, jejíž jmeno si nepamatuju." Podrbe se na zátylku. Vypadá nervózně. Jsem ale zvyklá, že mě lidé přehlížejí. Nejsem zrovna výrazná postava.

"Lucia, nebo Lucka. Většina lidí to neumí skloňovat." Usmívám se na něj. Je milý. Kdybych tu měla být zavřená s Calinem, zešílela bych strachy. Ten člověk nemá dobrou auru. Ať si každý říká, co chce, ale ten kluk není hodný. Anetě to ale říkat radši nebudu.

"Netradiční jméno." Napije se džusu. Docela mě zaráží, že tu takhle zvládáme sedět a bavit se. Jsem ale ráda, že si máme co říct, zatím teda aspoň.

"Děláš, jak kdyby můj vzhled vypadal tradičně." Zvednu se na nohy. Bolí mě zadek. Rozhlížím se po sklepě, který vypadá děsivě. Je tu spousta pavouků a divných brouků. To je důvod, proč si nakonec sedám znovu na karimatku.

"Odkud si? Itálie? Indie?" Odhaduje, ale špatně. Aspoň se ale snaží.

"Indie?" Podivím se nad jeho nápadem a začnu se smát, což ho vyvede z míry. Jsem nepředvídatelná, vím o tom.