Léto lepších zítřků

-12-

Ticho. Nejhezčí věc na světě. Jediné, co ticho chvílemi ruší je praskání větví. Petr mě bere někam do lesa, kde má oblíbené místo. Zatím to ale spíš vypadá, že jsme se ztratili. Překvapuje mě to? Absolutně ne. Mám pocit že umřu? Naprosto.

"Už víš kde jsme?" Ptám se trochu vyděšeně. Nevypadá totiž úplně tak, že by věděl, co dělá. Nebo věděl, kam jde. To je na něm ale to hezký. Ta spontánnost a upřímnost.

"Už tam budeme." Odpoví. Stále ale nemám pocit, že po půl hodině bloudení ví kde je. Třeba to ale jenom tak vypadá.

"Jestli tu umřeme, budu tě strašit a ještě toho budeš litovat." Vrčím naštvaně. Jsem ale ráda, že jsem tu zrovna s ním. Stejně jako v tom sklepě. Ten kluk vyřazuje něco, co mě uklidňuje. Je to zvláštní, ale mám vedle nej pocit klidu a bezpečí. Ještě jsem takový pocit z nikoho neměla, takže mě to trochu děsí.

"Aspoň budu mít pařťáka." Řekne až nadšeně. Zase jsem to já kdo vyvádí anon je zase těm v absolutním klidu.

"Hele jestli si sériový vrah a chceš me zabit, mohl si to udělat už na pískovně, nemusel si nás tahle zamotat v lese." Petr kráčí přede mnou mezi větvemi. Nebýt světla měsíce, zabili bychom se tu. Můžeme mluvit o štěstí, že je nádherné jasno. Lesem se line taková ta klasická vůně lesa, smíchaná s Petrovou vůní. Je tu nádherně. Jsem tak ráda, že jsem řekla ano.

"Nikdo tě zabíjet nebude. Soudě tvých předloktí si se o to pokoušela sama. Navíc už vím, kde jsme." Řekne něco, co mě zastaví. Automaticky se na svoje předloktí podívám a prilozim si je na hrudník.

"Počkej cože?" Nechápu to, co řekl. Jak si toho mohl všimnout? Koupala si se a zapomněla sis ty jizvy zakrýt. Díky bez tebe bych to nevěděla. "To, to není tak, jak to vypadá." Začnu koktat. Nechci alby to o mně kdokoliv věděl. A už vubec ne on. Stačí to jak mě viděl už ve sklepě. Tohle tajemnstvi se nemělo dostat na potvrvh tak brzy, jestli vůbec.

"Lucio, nemusíš lhát, nebudu tě soudit. Jen to tvoje věc. Tohle není věc za kterou by ses měla stydět, jenom mi prosím řekni, že už to neděláš." Zastaví se. Následně se ke mně otočí a podívá se na mě. Vidím, že má strach z moji odpovědi. Už teď ho mám neskutečně ráda.

"Už jsem to neudělala přes čtyři roky. Řekla bych, že je to za mnou." Pokusím se ho uklidnit. Petr jakmile mě sjede vážným pohledem, dost pravděpodobně usoudí, že nelžu.

"To jsem rád. Byla by škoda, kdyby svět přišel o tak úžasnou holku jako si ty." Usměje se a po chvíli uhne pohledem. To, co řekl mi udělá okamžitě takovou radost, že rozšířím kostky úst do úsměvu.

"Tohle je o nejhezčí, co mi kdy kdo řekl." Přiznám. Moje srdce tleksá nadšením.

"Teď nevím jestli mám být poctěn nebo tě mám obejmout." To co říká mě těší, i když lítost nepotrebuju.

"Nemusíš. Nejsem kvůli tomu smutná. Jsem zvyklá." Nelžu. Říkám pravdu. Moje máma mě měla ráda, ale ne tím způsobem jak bych chtěla. Respektive, neuměla to dat najevo. Nevěděla, co se ve mne dělo, dobře jsem to skrývala, a když to prasklo, nevěděla, jak se ke mne chovat. Myslela di to co většina lidi, že jsem blázen. Jaký paradox, když to teď ona kdo by se měl léčit.

"To je ještě smutnější." Má pravdu, ale litovani se není zrovna muu obor. Koukám se dopředu ne dozadu. Jenom tak každý den dokážu vstát a pokračovat.

"Věř mi, prošla jsem si větším svinstvem než je tohle. Naučila jsem se zkrátka bojovat za sebe, než budu bojovat za ostatní." Ohýbám se kvůli větví, jež je ve výšce mých prsou, abych mohla pokračovat.