Léto lepších zítřků

-43-

Den kdy měl Matteo odjet nastal. Byl to krásný víkend. Už teď se těším, až přijede znovu. Můj odjezd z Prahy nás naopak sblížil. Nikdy jsme neměli takovýhle vztah, jako právě teď. A o to tyhle naše shledání budou hezčí. Teď mu však musím říct o tom, že už mě v Praze neuvidí.

"Matteo, máš chvíli? Potřebuju si s tebou promluvit." Zaťukám na pootevřené dveře. Pomalu vstoupím a všimnu si ho, jak balí.

"Ty si těhotná?" Vyděsí se. Já se zděsím ještě víc. Proč bych měla být těhotná? Zakroutím hlavou, načež se mu značně uleví.

"Potřebovala bych s tebou probrat můj návrat domů. Je tu pár věcí, které se změnily." Začnu opatrně. Vidím na něm, jak už je teď smutný z představy, že za pár hodin bude s naší matkou v bytě. Bůh ví, co mu provede, když tam nebudu, za ten útěk. Kéž bych si ho tu jenom mohla nechat. "Dostala jsem možnost nastoupit na školu v Brně, kterou jsem nakonec přijala. Takže se už do Prahy nevrátím." Poslední větu spíše šeptám. Poslední co chci je ho zklamat, jenže na mě v Praze nic nečeká.

"Haha vtipný." Pronese ironicky.

"Já si ale nedělám srandu. Myslím to vážně."

"Vždyť si mi slíbila že se vrátíš. Slíbila si to." Zlomí se mu hlas. "Nemůžeš mě tam nechat samotného." Z postele seskočí na nohy. Zadržuje slzy, ruce má ve vlasech a začíná chodit sem a tam. Pohled na něj mě fyzicky bolí. Jak jsem jenom mohla ignorovat, že mě Matteo potřebuje?

"Omlouvám se. Promiň. Já Praze ale nikoho nemám. Tady jsem poznala kamarády a kluka do kterého jsem se zamilovala." Můj hlas je plný provinilosti. Cítím se hrozně, což bych asi měla. Je mi z toho vysloveně do breku. Nevzládám pocit, že jsem ho takhle zklamala.

"Máš tam mě. Koho tam budu mít teď. A jestli máš pocit, že nějaký promiň mi pomůže, tak si blbější než jsem si myslel. Vždyť je znáš měsíc. Já jsem tvoje rodina. Jak mě tam můžeš nechat? Sama si v tom vyrůstala do háje." Pláč. To je to jediné co slyším. Pronikavý pláč způsobený mnou. Nejhorší je, že má pravdu. Byla jsem tak nadšená tou zprávou, že jsem nemyslela na ostatní.

"Pojď sem." Pošeptám. Chci ho obejmout, abych mu dala najevo, že jsem tu pro něj a že nikam nejdu. Místo toho mě odstrčí. To mě zabolí, vysloveně mi to vžene slzy do očí. Nemůžu mu to ale vyčítat. Chovala bych se stejně.

"Nesahej na mě. Můžeš si jít za svým milovaným klukem. Já to zvládnu sám." Rukávem svého červeného trička si otřesy slzy z obličeje.

"Dobře, nechám tě. Jenom mysli na to, že tu pro tebe..."

"Prostě vypadni. Čemu na tom nerozumíš?" Vyštěkne. Místo dalších slov odcházím. Jediné štěstí je, že je Petr na nákupu. Proto se můžu v klidu sesunout na gauč. Jsem naštvaná, smutná zklamaná a zděšená. A jediný člověk kdo za to může jsem já.

Slzy mi začnou stékat po tváři. Tohle nezvládnu. Na tohle nemám. Neumím si vybrat. Proč mě staví do takové pozice? Co jsem komu udělala, že musím neustále procházet takovými věcmi? Já už nemám sílu. Nedokážu neustále bojovat za ostatní. Kdo kdy bojoval za mě? Kdo se mě kdy naposledy zeptal "Si v pohodě? Jakože opravdu v pohodě? Chceš to udělat?" Nikdo. Dobře, možná Petr.

Mravenčení rukou a pot na nich. Bušení srdce. Pocit, jakoby do mě někdo pustil elektrický proud. Nechci brečet tady, nechci, aby si to Matteo vyčítal. Rozbíhám se, dokud mě nohy ještě drží, do koupelny, kde se zavírám. Koukám na svoje směšný já do zrcadla. Pouštím vodu, abych se ještě zkusila zachránit, než se mě ujme záchvat z kterého jsem tak vyděšená. Jenže to nepomáhá.