Léto lepších zítřků

-35-

Ticho. To panuje mezi mnou a Petrem po cestě k jeho babičce. Nechci nějak dráždit hada bosou nohou. Soudě podle jeho chůze je naštvaný. Nechám ho vychladnout, to je to nejlepší řešení. Nerada bych byla tím pomyslným posledním hřebíčkem do rakve vzhledem k jeho naštvanosti. Takhle vzteklého jsem ho ještě neviděla, netuším, jak vypadá jeho výbuch. Jsem si ale jistá, že k němu nemá daleko.

Mám ještě stále problém uvěřit tomu, že se rozhodl odejít. Je to horká hlava. On vychladne a usmíří se. Jeho máma to tak nenechá. Nemůže to tak nechat. Jen nevím, jestli když se ty dva usmíří, bude to na dobro. Neznám jejich minulost tolik, navíc to není moje věc.

Jen chci, aby byl šťastný, aby se přestal trápit. Ta otázka je, jestli to skončí s odchodem z domu, nebo spíš vyhozením z domu. Třeba si to bude vyčítat a bude ho to sžírat dál. Nedovedu si ale představit, že bude bydlet za pár dní zase doma s jeho tátou. Bylo by to zvláštní. A nalijme si čistého vína, ty dva spolu budou vycházet chvíli, než se zase pohádají.

U jeho babičky jsme do pár minut. Bydlí od sebe kousek. Petr bez jediného slova zaklepe. Stojím za ním, nervózní, stále jsem si nezvykla na seznamování, ani tady. Petr se ke mně otočí a aspoň trochu se usměje. Není to ten úsměv, který bych chtěla, na druhou stranu v rámci možností je to úsměv. Dveře se otevřou a za nimi se objeví starší paní.

"Péťulko, copak tu děláš?" Promluví jemně. Sjíždí ho pohledem, po chvíli si dokonce všimne mě. "A kdopak je tahle nádherná slečna? Neříkej mi, že je to ta o které si mi vyprávěl?" Usměje se mým směrem. Petr ustoupí, takže se mě babička může prohlédnout v celé mojí kráse.

"To je Lucia, moje holka." Zní to krásně. Bere mě jako svojí holku, jako svojí přítelkyni. Člověk se cítí najednou důležitý. Úplně mi to rozbušilo srdce.

"Já jsem Božena, Péťova babička. Doufám, že tě nezlobí." Podá mi ruku, nakonec se objevím v jejím objetí. Tady jsou všichni mnohem hodnější a přátelštější, netuším, jak to dělají.

"Já vím, už jsem o vás slyšela, Petr o vás mluví každou chvíli." Nervózně se pousměji. Vypadá mile, přesně tak jsem si jí představovala.

"Říkala jsem ti, ať mi tykáš, jsem sice stará bába, bát se mě ale nemusíš. A pojďte dovnitř, fouká studený vítr." Poodstoupí. Oba dva vejdeme dovnitř. Už teď to na mě vevnitř dýchá takovým příjemným domem. Zdi jsou světlé, nábytek je dřevěný. Všude na zemi jsou koberce, díky kterým to vypadá víc domácky. "Co tu vůbec děláte, nic jsem neupekla, zítra mě Pavla veze na nákup." Vede nás z malé tmavé předsíně do velkého obýváku, který je zařízen do dřevěného stylu. Připomíná mi takové ty krásné domy, jímž se vyhnul moderní styl posledních pár let.

"Fotr mě vyhodil, myslíš, že tu budeme moci nějakou dobu zůstat?" Shlédne k babičce, ta je mnohem menší než Petr, ona kývne hlavou. Okamžitě se mi uleví, nebudu lhát, bála jsem se.

"Určitě. Je to debil , já to říkám furt. A jestli tě vyhodil, tak je to ještě větší debil, než jsem si myslela, že je." Kroutí hlavou. "Byt nahoře je volný, tak si tam odneste věci, v šest bude večeře." Zavelí Boženka, kráčející co kuchyně. Já následuji Petra, vzhledem k tomu, že jsem tu nikdy nebyla.

V druhém patře je opravdu celý byt. Ten je však moderně zařízený. Za mě je ten styl zařízení bytu v přízemí hezčí.

Petr stále mlčí. Sedá si na gauč, bez jediného slova, bez jediného pohledu vůči mě. Je mi ho líto, protože já se cítila hrozně po hádce s mámou. Mrzelo mě to, vyčítala jsem si to, chtěla jsem se omluvit. Jenom díky Petrovi jsem to neudělala. A teď? Představa, že žiju sama, starám se o sebe, i když se nebudu mít tak hezky, jako doposud, je osvobozující.