Léto lepších zítřků

-51-

Ráno mě budí Petr. Jsem naštvaná za to, co včera udělal. Absolutně ignoroval fakt, že jsem si ten lék vzít nechtěla. To, co udělal nemělo být jeho rozhodnutí, ale moje. Byla to rána pod pás, minimálně se tak cítím. To, jak je to objektivně posoudit nedokážu.

Dneska si nicméně léky beru dobrovolně. Potřebuji fungovat a nezhroutit se, až uvidím Mattea.

Co však nemůžu upřít Petrovi je fakt, že zařídil odvoz do Prahy. Původně jsem měla v plánu jet vlakem. On mě odmítl pustit. Takže ten chudák, který to odnese dnes je David. Nikdo jiný nemá čas, a nebo ho má, ale nemá řidičák. David je taky jediný, který mě aspoň trochu zná. Na to, jak jsem ho ze začátku neměla ráda jsem se mu docela otevřela.

"Dáš si něco k snídani?" začne naši konverzaci jemně Petr.

"Nedám," odpovím. Nevím, jak se chovat po tom, co udělal včera. Dneska rozumím tomu, o co mu šlo. Bohužel pocit zrady stále cítím. 

"Měla by ses ale najíst. Budeme celý den na cestě," přemlouvá mě. Při pomyšlení na jídlo se mi chce zvracet. Docela bych se divila, kdyby můj žaludek nebyl scvrklý jako rozinka.

"A ty by ses měl naučit respektovat moje rozhodnutí," vyštěknu vztekle, zatímco si oblékám tričko. V ten samý moment vím, že jsem to říkat neměla. Tolikrát mi pomohl a respektoval mě, i když nemusel. Zhluboka se nadechnu, abych se hodila do klidu. Aspoň tedy v rámci situace. "Promiň, měla jsem být zticha. Vím, že to myslíš dobře. Chovám se hrozně, je mi to líto," dojdu k Petrovi. Nezaslouží si moje chování.

"Neměl jsem to včera dělat. Neměl jsem to dělat proti tvé vůli. Věděl jsem, že bys nespala, jenže ty potřebuješ být silná. Pro sebe a pro Mattea. Chtěl jsem pomoct," omlouvá se. Vím, že to neudělal se zlým úmyslem. Je dobrý člověk, jeden z nejlepších z těch, co jsem potkala.

"Já vím, proč si to udělal. Nebo si to aspoň myslím. Potřebovala jsem uklidnit, protože neumím pracovat s emocemi. Taky vím, že jsem se potřebovala vyspat, abych byla schopná unést to všechno, co se bude dít. Jenom si prostě myslím, žes to neměl dělat proti mé vůli. Cítila jsem se strašně zrazená," sednu si ke stolu, snažící se nemyslet na mámu. Celkově jsem tak nějak vypla, abych se vyhnula těm zlým emocím.

"Odpustíš mi to?" udělá na mě psí oči. Jsem ráda, že uznal chybu a už to snad nikdy neudělá. Proto mu dám najevo, že je vše odpuštěno. On sbalí svačinu, s tím, že se najím až budu mít hlad. Mezitím zazvoní David.

Když sejdu dolu a uvidím ho, donutím se usmát. Ví, co se stalo. Šíleně moc tomu klukovi dlužím. Nevím, jak mu tohle dobro jednou oplatím.

"Jak ti je?" obejme mě.

"Mám v sobě tolik chemie, že je mi to jedno," jsem naprosto upřímná. David vypadá dost vyděšeně. Dál moji odpověď nekomentuje a nastupuje do auta, tak jako já. Rozejdeme se směrem Praha - Vinohrady.

Někde u Valašského Meziříčí mi zazvoní telefon. Šíleně se bojím to zvednout. Nechci se radši ani podívat na to, kdo volá. Co když je to nemocnice?

Naštěstí mi volá táta. Asi už to ví taky. Zvednu to, ráda ho uslyším po půl roku, kdy jsme spolu nemluvili.

Mluvím s ním španělsky o tom, co se stalo. Zjišťuje, že bydlím v Brně, mám přítele a diví se snad všemu, co mu říkám. O něm se dozvím, že je na letišti v Praze. Letěl sem, kvůli Matteovi. Jsem ráda, že ho tu nenechá samotného. Matteo ho bude potřebovat. Asi za hodinu zavěsím. Petrovi došlo, kdo to je docela rychle a myslím, že byl rád, že nevolá nemocnice.