Léto lepších zítřků

-9-

"Takže, kam půjdeme první?" Ptá se Aneta, jakmile vejdeme do obchodního centra. Nakupování není zrovna něco, co bych milovala, ale jednou za čas se tomu člověk nevyhne. Moje naděje je v tom, že si spíš někam sedneme, než že bychom chodily po obchodech.

"Nechám se vést tebou." Odpovím, snažící se jí dohnat. Aneta letí jako o závod. Nechápu kam tak pospíchá, nebo proč, když na to máme celý den. Nakonec trochu zpomalím a sleduju jí, jak zabíhá do prvního obchodu s oblečením. Takovou rychlost jsem nečekala. Nečekala jsem, že na nakupování s ní bych měla podstoupit fyzické zkoušky. Takovéhle tempo s ní totiž nemám šanci udržet.

Do obchodu zacházím taky, snažící se jí najít. Ona už stojí u stojanu se šaty. Některé dokonce drží v ruce. Absolutně nechápu, jak to stihla. Ona je ale už od doby, co jí znám, střeštiprdlo. Tak nějak jsem si zvykla. Má živo je to ale ještě o trochu horší.

"Který se ti líbí víc?" Máchá s s dvěma šaty přede mnou. Jedny jsou červené s bílými puntíky, které jsou dost odvážné, zatímco ty druhé jsou bílé. Přesně můj styl.

"Ty bílé." Ukážu.

"Takže si zkusíš ty červené." Ty bílé vrátí tam, kde byly a ty červené mi podá. Tohle je přesně opak toho, co nosím.

"Tohle si na sebe nevezmu." Kroutím hlavou. Ona mě ale chytá za ruku, tahnoucí mě ke kabinkám. Nehodlá mě evidentně poslouchat, to se ale přepočítala. Červenou rtěnku jsem byla schopná zkusit, tímhle už si ale nejsem jistá.

"Vezmeš, musíš se Frantovi líbit a tyhle šaty ti budou slušet." Vždyť ho neznám. Nechápu, že jsem na to vůbec řekla ano. Teď di kvůli tomu budu muset vzít tyhle šaty, ve kterých se nebudu cítit sama sebou, což bych na rande asi měla.

"Proč bych se mu měla líbit? Navíc tu mám oblečení." Snažím se bránit, jenomže je mi to k prdu. Ona mě dovede do kabinky kde pověsí šaty, až nakonec zatáhne závěsy a zmizí. Mám pocit, že dokud si je nezkusí, nenechá mě vyjít ven. Mám vůbec na výběr?

"Máš, ale ne nic sexy. Si jak jeptiška. Musíš se umět trochu odvázat." Obhajuje to, proč se chová, jako blázen. Věděla jsem, že umí být, jak když je posedlá, ale přes zprávy to nevypadalo tak hrozně. Zjišťuji, že je úplný, ale absolutní opak mě.

"Já se nepotřebuju umět odvázat. Stačí mi ty šaty, co mám." Odmítám si ty šaty zkusit. Červená je na mě moc odvážná. A to nemluvím o faktu, že to má neskutečný výstřih. Tohle si prostě nezkusím. Ať se třeba postaví na hlavu.

"Mám tam vlítnout? Aspoň si je zkus." Dobře teď zní, jako masový vrah. Šaty nakonec beru do ruky, rozhodnutá si je zkusit. Neochotně si je oblékám. Jakmile se podívám do zrcadla, nemám slov. Tohle jsem já? Ne Dalajláma. Moje ironické podvědomí tu chybělo.

Tohle si na sebe nemůžu vzít mezi lidi. Ne, že by to nevypadalo dobře, protože vypadá. Ale to je ten problém. Nechci být takhle odhalená, tohle není něco, v čem bych se cítila dobře. Nechci k sobě poutat pozornost. Takhle červená je zkrátka moc výrazná, společně s tím střihem. Navíc se ani Frantovi líbit nechci.

"Ty vole Lucio, jestli se potomhle do tebe Franta nezamiluje, tak už nevím." Ječí Aneta, což je normální stav. Neumí mluvit potichu. Spíš mě znervózňuje to, co řekla. To je láska jenom o tom, jak člověk vypadá? To je to vážně jenom o tom, jak moc je odhalený?

"Proč by se do mě měl zamilovat?" Nechápu. Nehodlám si ho brát nebo s ním mít děti. Jdu s ním ven, protože neumím říct ne. Moje chyba, vím to. Na tomhle ještě musím trochu zapracovat.