Léto lepších zítřků

-34-

Kafe, to je momentálně jediná věc, kterou potřebuji. Venku není vůbec hezky, prší, celkově je taková pochmurná atmosféra. Takže nízký tlak je něco, co nemůže chybět. Pavla hrnek položí na stůl, společně s talířkem na kterém je jablečný koláč. Vypadá nádherně, tak jako to v celém domě voní.

"Neboj se, všechno je to tak, aby si to mohla." Mrkne na mě. "Na to, že je to celé takové alternativní, je to vážně dobré." Sedne si ke mně. Koláč ochutnám a sama jsem překvaopená, jak moc dobré to je. Nečekala jsem, že sladké budu někdy zase jíst. Sama jsem totiž líná na to péct, vaření je moje maximum.

"Je to vážně výborný." Zamumlám s plnou pusou.

"Doufám, že to bude ostatním chutnat, jinak bych musela péct znovu."

"Když jim to nebude chutnat, ať si trhnout nohou. Tohle je výborný." Mumlám dál spokojeně. Je to zázrak. Krásně se rozpadající těsto s chutí jablek a skořice. Už dlouho jsem takový zázrak nejedla.

"Jsem ráda, že ti to chutná. Aneta to nejí, aby nepřibrala a Petr sladký moc nemá rád." Pije kafe z hrnku. Nechápu, že někdo takovou dobrotu nejí. I kdybych se měla kutálet, budu v jedení pokračovat dál.

"To je pravda, kromě zmrzliny na sladký moc není." Kývnu souhlasně hlavou. Má radši spíš slané, toho je schopný sníst tuny.

"Petře ty si takový hovado. Měl jsem tě víc mlátit, třeba by ses pak choval normálně." Prásknou dveře společně s křikem. Podle hlasu usuzuji, že je to Petrův táta, promlouvající ke svému synovi. Dost by mě zajímalo, co se stalo, že s ním takhle mluví.

"To bys musel být víc doma, místo vysedávání v hospodě." Brání se Petr. Jeho naštvaný táta se přiřítí do kuchyně s Petrem ho následujícím. Pavla zbledne, okamžitě. Přestane se usmívat, místo toho nasadí takový zvláštní výraz. Trochu mě to, jak se tváří, děsí.

"Uklidněte se, oba. Co se děje?" Zvedne se rázně.

"Pepa od policie se mnou dneska mluvil o tom, jak se tady hošánek popral a bude se to řešit na policii." Poplácá Petra dost ironicky po zádech. Okamžitě si vybavím ten jeho zmlácený obličej a slova, že kdyby se nepopral, musel by zabít jeho otce.

"Péto, je to pravda?" Podívá se Pavla ke dveřím, kde stojí Petr se sklopenou tváří. Já sedím, sleduji, co se děje, neschopná se do konverzace, nebo spíš hádky, zapojit.

"Jo, ale oni se chovali jako hovada." Obhajuje se. "Táta zbytečně přehání. Ten kluk má za sebou tolik problémů s policií, že je to jenom formalita." Doufám, že má pravdu. Chodit za ním do vězení není něco, co bych chtěla v dalších letech praktikovat. Snad by ho do vězení nikdo neposlal, ne, když jde o hádku mezi kluky.

"Tak já, že to zlehčuji? Tobě má přijít předvolání k výslechu a já to zlehčuji? Co to z tebe vyrostlo proboha? Jediný, co umíš je dělat problémy, fetovat a chlastat. To se nemůžeš srovnat?" Třískne vzteky do linky. Obývák je propojený s kuchyní, ve které stojí on. Petr je mezi futry u stolu mezi obývákem a jídelnou.

"To je neuvěřitelný. Tak já se mám srovnat? Já? K mámě se chováš hrozně, ke mně, ke svým rodičům a chceš, abych se rovnal? Zameť si před svým vlastním prahem. Moje jediný štěstí je, že mě vychovala máma s babičkou a ne ty." V tenhle moment se mu vysmívá. To nikdy není dobrý znamení.

"Kluci, uklidněte se prosím. Pojďme si o tom promluvit v klidu." Vloží se do toho Pavla.

"Jak to chceš s ním řešit v klidu? Chová se jako rozmazlený fracek. To je ale přesně výsledek tvojí výchovy. Měla si z něj vychovat chlapa. Podívej se, co z něj je teď. Zklamání celý rodiny, a absolutní nula." Začne křičet i na Pavlu. Pomalu se zvednu, abych objala Petra. Ten objetí ocení.