Léto lepších zítřků

-5-

"Kdyby si chtěla pryč, stačí říct. Kluci umí být osiny v zadku." Šeptá jakmile stojíme před dveřmi, čekající než nám někdo otevře dveře. Stojím venku a už skoro neslyším svoje myšlenky přes hlasitou hudbu, která musí být slyšet i padesát kilometrů daleko.

"Neboj kluky z Brna zvládnu." Mrknu na ní. V ten moment otevře dveře kluk s brýlemi a světlými vlasy. Netuším, kdo to je, ale vypadá roztomile. Je tu někdo, kdo nevypadá jako roztomilý kotě? Protože zatím všichni kluci tady jsou k sežrání.

"Tak jste tady, už jsme se nemohli dočkat na naplaveninu z Prahy." Zašklebí se na mě. To začíná válku už teď? Vážně to je to, co chce? "Ale krásnou naplaveninu z Prahy." Dodá dřív než se nadechnu a začnu na něj ječet. Stejně to nevyžehlil. Naopak, tímhle si mě nezíská.

"Ani nevíš jak jsem se já těšila za buranama, který neumí ani pozdravit. To je ale asi nějaký zvyk tady u vás v Brně." Vrátím mu to. Aneta vedle mě vyprskne smíchy. Ta červená rtěnka mi dodává sebevědomí. Tohle bych jinak neudělala. Někdo mu tu ale musí ukázat, že tohle není slušný. Moje máma i přes spoustu chyb které má mě aspoň vychovala slušně.

"Tady má někdo špatnou náladu." Zamračí se. Nevím, kdo to je, ale už teď vím, že mu chci ublížit.

"Někdo tu ty Neandrtálce musí vychovat." Mrknu na něj. Nenechám se zastrašit debilem z Brna. Mám svoji hrdost i přes to, že jsem stydlivá a mám problém s tím si na někoho otevřít pusu. Tady se ze mě ale stává někdo jiný.

"Prosím, jaký neandrtálce?" Zní dotčeně. Anetu vidím v periferním vidění, jak si kryje ústa, aby se nesmála. Nějak se jí to ale nedaří.

"Tady se nám někdo urazil. To bude dobrý, jsem tu, abych vám pomohla." V tenhle moment už vedle mě Aneta bouchá smíchy podruhé. Jestli chce vést válku mezi Prahou a Brnem, jsem pro. Zatím ale vedu jedna nula. "Jinak já jsem Lucia, pochybuju ale, že to budete umět skloňovat, takže mi říkejte normálně Lucko." Nabídnu mu ruku. On na mě ale zle kouká, takže ji zase vrátím podél mého těla.

David poodstoupí a pustí tak mě se smějící se Anetou dovnitř. Ta mě poplácá po zádech, ale otočí se k zpět k tomu klukovi, který si tam něco brblá potichu. Já se rozhlížím kolem. Může tu být tak deset, možná patnáct lidí. Už to je na mě moc.

"To byl David. Větší bojovník proti Pražákům není. Pěkně si mu to ale natřela." Směje se ještě teď. Jsem ráda, že to takhle vidí. Mně to přišlo dost zbytečný, ale on začal. Kdo jsem, aby ze mě dělal cizí kluk blba, i když ze srandy.

"Já jsem ti říkala, že se nenechám položit." Připomenu jí, zatímco jdu za ní. Kdyby se tohle stalo v Praze, složila bych se. Tady se ve mně probudilo aspoň trochu moje silné já.

"Dáš si něco k pití? Je tu rum, pivo, víno a dokoce i vodka." Vypadá zaraženě z toho, jaký objem alkoholu tu je. Sama jsem takové zásoby nikdy neviděla, a to že moje máma je velký alkoholik.

"Dám si vodu." Vyberu si neco, co mi nenabídnula.

"Ty nepiješ?" Diví se. "Jo vlastně ty nemůžeš kvůli lékům." Plácne se do čela, jako to dělá vždycky, když jí něco dojde. Já zakývám hlavou, protože nechci rozvádět to, že moje máma pije o sto šest, což je ten primární důvod proč alkohol nenávidím. Díky bohu mi byli antidepresiva nepředepsány znovu. Teď už beru jenom prášky na uklidnění, když to potřebuju. Jsem na dobré cestě, konečně.

"Aneto, tady si." Uslyším za sebou hluboký chraplavý hlas. Aneta se v mžiku otočí za ním a usměje se od ucha k uchu. Ten kluk je vysoký, má černé vlasy a vypadá trochu temně. Už teď ve mně vyvolává strach.