Léto lepších zítřků

-49-

"Petře, odmítám našeho kocoura pojmenovat Purpur," zvedám bílého kocoura ze země. Nechci, aby naše mimčo neslo takovéhle blbé jméno.

"Ale no tak, vždyť je to cool jméno," zaječí ublíženě. S kocourem, který stále nemá jméno, sedám na gauč a on spokojeně drnčí.

"Ne není, Diego je cool jméno. Purpur je blbý jméno," vypláznu jazyk. Bílého dlouhosrstého kocoura drbu na hlavě, což se mu evidentně líbí. Je to asi hodina, co jsme s ním doma. Celou dobu se tu dohadujeme o jménu. On chce Purpura, já Diega. Už dokonce napsal do skupiny kamarádů, aby hlasovali. A jelikož je to banda stejných volů, jako je Petr, všichni hlasovali pro jeho nápad.

Kde se vzal nápad mít kočku? Můj nápad to nebyl. Respektive jsme v jedné hluboké debatě řešili děti. Nevím proč, prostě jsme se k nim dostali a on projevil zájem o děti. Vzhledem k tomu, že jsme spolu dva měsíce a nejsme úplně ready mít děti, navrhla jsem, že by bylo lepší pořídit si mazlíčka. Prvně jsem chtěla morče, je z toho kočka. Víc bych to nekomentovala.

"Víš co? Uděláme kompromis, tohle bude Purpur a až si pořídíme další kočku, bude to Diego, co ty na to?" tohle zní jako bombastický kompromis.

"Tohle bude Diego a ten další bude Purpur, co ty na to?" navrhnu opačnou cestu.

"Kluci hlasovali pro Purpura, takže smůla," vyplázne jazyk tentokrát on.

"Takže si vážíš víc ostatních než mě?" zamračím se. Samozřejmě vím, že to tak není, ale potřebuji ho odlákat od toho, co se chystá udělat. Naše kočka se přeci nemůže jmenovat Purpur, proboha. Omlouvám se, že beru Boží jméno nadarmo, ale tohle je šílená situace.

"Přeci víš, že to tak není. Moc dobře si jsi vědomá, že tu není nikdo důležitější, než si ty," sedne se ke mně. Že by se to povedlo? "Ale přes Purpura nejede vlak. Nemusíš to zkoušet," dá mi pusu do vlasů. Jak mám tuhle hádku jenom vyhrát?

"Takže mě nemiluješ tolik, abys ustoupil? Protože takhle tohle partnerství fungovat nebude," rýpnu si. Petr se začne smát, ví, o co mi jde. Ten kluk je až moc chytrý.

"Ty si hrozná manipulátorka," vezme Purpura do náručí a dá ho na stranu. Je mi jasné, co bude následovat. Tenhle smích neznamená nic dobrého. Místo čehokoliv se zvedám. Utíkám pryč. Purpur zmateně kouká na Petra, který vybíhá za mnou. "Mně neutečeš. Jsem rychlejší," konstatuje v klidu. A tak jak řekne, udělá. Chytí mě v ložnici, odkud není cesta pryč.

"Ne prosím ne," směju se. Vím že mě bude lechtat. Z duše to nesnáším.

"Ne? Vždyť ti nic nedělám," podiví se.

"Dobře pojmenujeme ho Purpur, jenom mě nech," ustupuji, jako vojska křížových výprav před Husity. Petr se zase nebezpečně přibližuje.

"Víš, ale, že tě stejně nenechám?" uculuje se dost nebezpečně. Místo opírání o zeď se rozběhnu, doufající, že nestihne zareagovat. Jenže on je rychlejší. Chytí mě a obejme mě. "Miluju tě tak strašně moc. Nedokážu to ani vyjádřit. Takže už tohle prosím neříkej," zašeptá.

"Já vím, promiň," propojím s jeho dlaní tu mou. Najednou udělá rychlí krok a já skončím na posteli. Koukám zmateně, ale on se okamžitě objeví nade mnou. "Co děláš?" zapištím. Neodpoví, místo toho se mi přilepí na rty. Tohle jsem nečekala. Vycházím mu rty vstříc, i když nemám tušení, co to do něj vjelo.

Užívám si ten pocit, který mi jeho rty vyvolávají. Brnění rtů, bijící srdce, co bije jako o závod a břicho plné motýlků. Přitahuji ho k sobě blíž, co jen to jde. Dotýkám se jeho zátylku a on toho mého.