Léto lepších zítřků

-36-

Odezvu na moji zprávu nečekám. Telefon radši vypínám, teď je zase čas věnovat se Péťovi. Jak procházím bytem, všímám si, že otevřeno do ložnice. Nahlédnu do ní. Petr leží v posteli na břiše. Že by usnul?

"Péťo, spíš?" Zaklepu jemně na futra. Odpovědi se mi nedostane. Potichu se rozejdu k němu. Všímám si, že nespí, jenom kouká do prázdna. "Můžu si k tobě vlézt?" Sedám si na postel jemně, tak abych ho nevyplašila. Mým cílem je mu pomoct, ulevit, ne ho naštvat ještě víc. I tato otázku však zůstane bez odpovědi. "No tak, mluv se mnou." Pohladím ho po ruce.

"Řekl jsem, že chci být sám." Zamumlá. Ještě před pár desítkami minut působil naštvaně, že jsem myslela, že až se vrátím, byt bude zdemolovaný. Místo toho je teď taková prázdná schránka. To je možná ještě horší. Kdyby aspoň křičel, dostal by to ze sebe. Takhle se v tom akorát topí.

"A taky jsem tě nechala, nikam to ale nevede. Takže si tu lehnu a budu tu s tebou mlčet, co ty na to?" Plácnu sebou vedle Petra. Myslím to vážně. Když nechce mluvit, budeme zticha. Musí mít aspoň pocit, že tu jsem. Po chvíli ticha se převrátím na levý bok, abych na něj viděla. Všímám si jeho prázdných smutný očí, jeho prázdného výrazu.

A takhle leží desítky minut. Nejhlasitější zvuk v pokoji vydávají tikající hodiny. Nebudu lhát, začínám se cítit hrozně. Jsem totiž dost empatická. Takže vidět ho tahle, cítit z něj to nic je horší než cítit vztek nebo smutek. S tím se dá něco dělat, znám tyhle pocity, jenže tohle prázdno je děsivé. Člověk nemá daleko k ošklivým věcem, když nemá proč existovat. Snad je to ale jenom fáze.

Zítra až se z toho vyspíme ho vytáhnu ven. Půjdeme se projít a uděláme si hezký den. Dáme si zmrzlinu, tu má rád, prodejem se přírodou, popovídáme si o něčem rádoby důležitém. Tohle ležení v posteli v depresivním tichu nás oba dostane do blázince.

"Pojď sem ke mně." Řekne zničehonic. Tohle je krok vpřed. S radostí ho se k němu posunu, takže výsledná poloha vypadá tak, že mě rukou objímá kolem pasu a já k němu ležím zády. "Ty si tak šíleně tvrdohlavá, víš to?" Přitulí se ke mně, div mě neudusí.

"Vím, ale že je ti lépe?" Zlomím si pomalu krční páteř, jenom abych se na něj podívala. Do očí mu neuvidím, ovšem všimnu si úsměvu. Vážně se usmál?

"Jo, ale budu se cítit lépe, až se s kluky večer opiju." Jeho hlas je úplně nadšený. Alkohol není řešení, a nelíbí se mi, že se těší na večer plný alkoholu, místo toho, aby se mi svěřil. Nebudu lhát, bolí to.

"Petře, nechceš si místo chlastu se mnou promluvit, vždyť na tobě vidím, že tě to bolí a je to normální, ale tím, že se opiješ nic nevyřešíš." Vzpomínám okamžitě na svojí mámu. Hlavou mi přeběhnou ty vzpomínky, které už jsou díky bohu minulostí. Jen bych nerada, aby se minulost opakovala.

"Nebolí mě to, je mi to jedno. Navíc jsme už domluvený týden, takže to rušit nebudu, ne kvůli fotrovi." Chce být neutrální, hrát, že je mu to jedno. Ale já tam ten vzteklý podtón slyším. On není v pohodě.

"Péťo sice nevím přesně, jak se cítíš, ale tuším to. Vím, že se cítíš opuštěný, ale musíš o tom mluvit. Vždyť tohle hraní si, že se nic nestalo tě dožene." Vydechnu. Začínám být zoufalá. Vím, co bude následovat a chci tomu předejít. Neutíkala jsem do Brna, abych tu léčila dalšího alkoholika.

"Já o tom nechci mluvit, a jestli budeš rýpat dál, naštvu se akorát na tebe."

"Ne já se akorát naštvu. Odmítám to z tebe lámat, pokud nechceš mluvit, nemluv, ale nedělej, že se nic neděje. Tím štveš mě. A víš co? Jestli se tu chceš utápět prosím, já se jdu projít. Na tohle nemám náladu. Šla jsem za tebou, abych ti pomohla, jenže ty si zabedněnej a pomoct si nenecháš." Vzteky se zvednu. Ani se na něj nepodívám a odcházím ven z pokoje. Beztak chce být sám, tak aspoň bude.