Léto lepších zítřků

-39-

Hlad a ním spojená bolest žaludku. To je to, co mě vzbudilo a dělá mě to vzteklou. Otevřu oči a všimnu si, že v pokoji nikdo není. Petr už asi vstal. Sahám po telefonu, ten je ale vybitý. Naštěstí se nad dveřmi nachází hodiny. Ty ukazují půl dvanácté. Teď už se nedivím, že je Petr vzhůru.

Vstanu s bolestí hlavy, žaludku a zápěstí s  pocitem, jak kdybych propařila celou noc. Všímám si, že jsem musela být svlečená, protože mám na sobě úplně jiné oblečení, konkrétně teda Petrovo. To šel ven jako polonahý? Naštěstí je Petrovo triko dost dlouhé, sahá mi až ke kolenům, takže se nesnažím hledat jiné oblečení a jdu ven. Mám potřebu najít Petra, protože i když už jsem se z včerejšího zážitku vyspala, stejně mám extrémní strach z toho, že tu někde ten kluk bude.

Scházím po schodech do prvního patra, kde sedí Petr, společně s Markem, Willym a někým, koho neznám. Jakmile si mě všimnou, přestanou mluvit. Vím, co se stalo, ale nepotřebuju, aby na mě teď každý z nich ukazoval. Ten, koho si všimnu hned potom je Calin. Mile se na něj usměju, on mi to vrátí a já se k němu rozejdu. Jestli mám příležitost nedostat přes pusu, je to teď. Když k němu dojdu, zvednu ruku, rozmáchnu se a vrazím mu takovou facku, že si dá hlavou o linku.

"Tohle je za to, že si zblbnul holce hlavu kvůli pomstě jejímu bratrovi a pak si ji odkopnul. Shoř v pekle zmetku." Udržím vážný výraz, když ostatní vyprsknou smíchy a sebevědomě od něj odejdu. Kdybych mohla, umlátím ho kabelkou, tu ale nevím, kde jsem nechala. Tohle mi nicméně stačilo. "Dobré ráno zlato." Obejmu Petra, potom co si mu sednu na klín.

"Spíš dopoledne." Štěkne Calin. Násilím sice člověk moc nevyřeší, aspoň si ale uleví. Petr nicméně Calina ignoruje. Dá mi pusu a já se opřu o jeho rameno.

"Jak ti je?" Zašeptá, jak kdyby to , co se stalo včera, bylo tajemství. Přitom jsem si jistá, že každý moc dobře ví, co se tu stalo.

"Mohlo by být lépe, ale mám hlad, takže je to na dobré cestě." Podívám se po jídle, které je na stole, a rázem, jako bych ožila. Na stole leží pečivo, společně se zeleninou a uzeninami. Sice bych si radši dala sladkou snídani, ale mám takový hlad, že zvládnu i slanou snídani.

"Je tu někde David, chtěla bych si s ním promluvit." Rozhlédnu se s rohlíkem v ruce po klukovi s brýlemi, ale nikde není. Kluci ukážou směrem ven, na zahradu, kam se nakonec vydám. Upřímně ani nevím, jestli to, co se včera stalo, chci řešit. Na druhou stranu si David zaslouží cokoliv bude chtít, za to, jak pomohl.

Davida nacházím s nějakou brunetkou, která vypadá, že je jeho holka. Sluší jim to. Teda ne víc, než mně a Petrovi. Nicméně je tam radši nechám samotné. Nechci je vyrušovat od jejich intimní chvilky.

"David má holku?" Skoro až zapištím. Proč? To netuším. Jsem velmi překvapená. Ještě jsem neměla tu čest poznat někoho, kdo by chtěl dobrovolně chodit s neandrtálcem. "To je hustý. Myslela jsem, že kluci jako on sedí jenom u počítače a něco jako žena neznají." Pokusím se o vtip, za který získám zvláštní pohledy. Dobře, asi si z něj budu muset přestat dělat srandu.

"Vážně ti tohle přijde vtipný?" Zeptá se kdo jiný, než vytočený a ublížený Calin.

"Já nevím, řekni mi to ty. Ale dřív bych chtěla vědět, jestli ti přijde normální a možná i vtipný, začít si s holkou svého bývalého kamaráda jenom proto, aby ses mu pomstil?" Probodnu ho pohledem s úsměvem. On je ten poslední člověk, od kterého se nechám moralizovat.

"Lucio pojď radši do pokoje, tohle nemá cenu." Zvedne se Petr, aby mě odvedl do druhého patra. Ona je to jediná možnost jak mě a Calina ochránit před tím druhým. Protože kdybych mohla, ublížila bych mu, jak jenom můžu. Ještě předtím, než mě začne táhnout ke schodům, vezmu si kousek loupáku ze stolu, jehož jsem si nevšimla. Spokojená, ale vzteklá nakonec povolím a nechám se odvést do pokoje, kde jsme s Petrem přenocovali.